Sugarcane

Planina byla rozlehlá a bylo vidět, že farmu ještě nedávno někdo udržoval. Huův a Kein dům stál na okraji věže a výhled byl opravdu fantastický. \n\nDveře byly zavřené a Ra několikrát zaklepal a zavolal, než se vydal dovnitř. Prohlédnout čtyři místnosti mu zabralo jen pár chvil, ale že uvnitř nikdo není, poznal Ra podle pachu. //Je to zvláštní//, napadlo ho, //jak výrazný je pach prázdného obydlí//.\n\nVyšel ven a posadil se na lavičku před domem. Seděl tam snad půl hodiny a díval se dolů na město a snažil se znovu přivodit si ten pocit //normálna//. Ale viděl jen prázdné římsy, zabouchnuté okenice, odpadky, které vítr žene po mostech. \n\nKouzlo bylo pryč.\n\nTady už se nedalo nic [[dělat|Nemocnice den 1b]].\n\n<<set $pacient1=1>>

Farmy na vrcholcích věží byly srovnány a vyhloubeny do velikých mís nebo teras a naplněny hlínou, vyzvednutou //zezdola//. Pěstovalo se tu obilí, zelenina, ovoce. Cokoliv co se ve městě snědlo, pocházelo z plošin. Veškerý biologický odpad se důsledně sbíral a znovu zpracovával na hnojiva a kompost.\n\n[[<<<|U lanovky d1a]]

Ra nastoupil na plošinu a pákou ji uvedl do pohybu. Lanovka se lehce pohupovala, jak pomalu stoupala vzhůru.\n\nRa se takhle vysoko dostal málokdy. Jeho byt i obchod byly v nižších částech města. Vlastně za celé ty roky neprochodil město tak, jako v posledních několika týdnech, kdy vyřizoval pochůzky pro Tan. \n\nBylo pořád zataženo, ale ani absence slunce nedokázala tak docela narušit určitou majestátnost hor a skalního města. Při pohledu odtud bylo město prostě krásné. Skalní věže, spojené do města mosty klenbovými, provazovými ale i prostými dřevěnými lávkami, byly obkrouženy širokými římsami a schodišti. Hluboké kapsy vytesané po stranách věží byly naplněny zeminou a rostla v nich tráva a odolné křoviny. A z každé terasy visely dolů praporce pestře pomalované nápisy a obrazy.\n\nRa se zasněně díval dolů, teď dokonce viděl i ostatní farmy na vrcholcích věží, některé uspořádané do teras, jiné prostě jen ploché, obehnané zídkami, které držely hlínu nahoře. A viděl i vodní rezervoáry plné dešťové vody.\n\nPak lanovka s trhnutím zastavila, a ten okamžik, ten krátký moment, pominul.\n\nA Ra vystoupil z [[lanovky|Planina 1b]].

Ra cítil, jak se mu příčí slova v krku. "Xi, máma s tátou by mohli být zase v pořádku, ale musel bys mi s tím trochu pomoci."\n\n"Jak pomoci?" zeptal se Xi dychtivě.\n\n//Dělám to kvůli--//, Ra přemýšlel, jak by se dalo ospravedlnit to, co se chystal udělat. Nenapadlo ho nic. Ale musel pokračovat, protože... Protože tu bylo pár tisíc duší, které mohly jeho odporné lži zachránit.\n\n"V té laboratoři, kde jsi -- kde tě léčili -- je stroj, který by možná mohl všechny uzdravit."\n\nXi přikývl. Byl soustředěný. Byl připravený.\n\n"Bylo by to trochu... děsivé, ale --" //Te, ty starý parchante, co jsi mi to udělal?// "-- nebude to bolet."\n\nXiho oči byly plné důvěry. Znovu přikývl. "Tak pojďme," řekl pak.\n\nRa měl pocit, jako by mu něco odporného a slizkého lezlo kolem páteře. Shrbil se. Pak se ztěžka postavil, a pomalu se vydali [[zpátky k univerzitě|Laboratoř d3a]].\n\n<<set $reklLez = 1>>

Samozřejmě. Co mohl čekat. Jakmile vyšli ze dveří univerzity, Xi utekl.\n\nVenku právě vycházelo slunce. Nebe bylo čisté. I když bylo hodně brzo, bylo teplo a ve vzduchu byla cítit ranní rosa.\n\nRa vyvedl Xiho labyrintem chodeb, na čerstvý vzduch. Cestou neříkali nic. Xi byl zjevně vylekaný a Ra na něj nechtěl tlačit. Všiml si, jak se od něj Xi drží dál, jako by se bál, že jej každou chvíli uhodí, nebo popadne a znovu zavře do prosklené místnosti. Předpokládal, že Te a jeho //kolegové// chlapci buď lhali, nebo ho přímo zastrašovali, aby zůstal kde byl, než dostaví svůj stroj. Co obnášela léčba, kterou Xi musel podstoupit si ani nechtěl představovat.\n\nMlčky došli ke dveřím ven, a když se do nich Ra opřel, Xi se kolem něj hbitě protáhl a utíkal pryč. Ra zůstal stát mezi veřejemi a díval se za ním. Nesnažil se ho pronásledovat. Předpokládal, že honička městem by mu mnoho důvěry nezískala a stejně nebyl ve stavu, kdy by zvládl běžet.\n\nChvíli nevěděl co dál. Posadil se na schody, které vedly ke vchodu do univerzitní budovy a rozhlížel se kolem. Atrium bylo příliš hluboké, než aby viděl víc, než jak stoupající slunce pozvolna osvobozuje západní stranu centra ze stínu. \n\nPřemýšlel co dál. Xi určitě běžel domů. On sám by to udělal. Předpokládal, že někde uvnitř univerzity jsou nějaké záznamy, které by mu mohly napovědět, kam se Xi chystá, ale odhadoval, že šance na úspěch [[hledání na slepo|Hledání naslepo d3a]] a pátrání po tom, [[kde chlapec bydlí|Hledání d3a]] mu dají zhruba stejnou šanci jej najít. \n\nAle byl tu větší problém: co bude dělat, až hocha najde?

<<set $znalostNastaveni = 1>>\nPořadač obsahoval technické zprávy a záznamy výsledků experimentů, které někdo s pecí prováděl. Ra potřeboval skoro půl hodiny, než pochopil systém, podle kterého jsou záznamy zatřízeny. Nakonec se mu podařilo najít souhrnnou tabulku, ve které byly zaznamenány výsledné energetické kapacity článků při různých výrobních podmínkách.\n\nRa si nebyl jistý jaký výkon od článků Te očekává, nicméně došel k závěru, že v tomto případě bude lepší nic neriskovat a směřovat přímo k nejvyšší možné kapacitě. Podle tabulky měla výroba tří článků s maximální kapacitou trvat skoro šest hodin, a bude potřeba, aby během polarizační fáze dvakrát upravil teplotu, takže tu bude muset celou dobu sedět.\n\nVzdychl.\n\n[[<<<|Slévárna d2b]]

Ra se plahočil městem do průmyslové zóny. Neměl to označení rád. Měl jen velmi matnou představu, co si představit pod pojmem //průmysl//. Město sice mělo několik kováren, truhláren a tak dále, ale pokud tomu správně rozuměl, průmysl znamenal něco řádově odlišného. Pokud si Ra pamatoval správně, byly tu pokusy o využití tepelné energie ze dřeva jeho pálením, ale ukázalo se, že efektivita spalování čehokoliv je tak špatná, a přísun paliva tak omezený, že byla celá záležitost odložena dříve, než se stačila pořádně rozběhnout. Proto jediná rozvinutá technologie byla založená na kyanitu. \n\nZdálo se, že kyanitu je dost na celé věky dopředu. Skály, které tvořily město, stejně jako okolní pohoří, byly plné jeskyní s krystalickým kyanitem a ukázalo se, že kyanit lze poměrně snadno rafinovat z kamení vytěženého při rozšiřování města. Zdálo se to skoro příliš krásné na to, aby to byla pravda. Ale bylo to tak.\n\nAle na to Ra cestou nemyslel. Celá ta záležitost s potencionální léčbou se zdála... odskutečněná. Logicky chápal, že by se měl cítit nabitý energií, ale léčba pro celou populaci, která se objeví na poslední chvíli, to nebylo něco co by odpovídalo jeho mentálnímu modelu fungování světa. A tak se ploužil přes mosty a lávky, až došel k nejsevernější části města. \n\nObvykle sem chodil rád. Možná by to tak sám nenazval, ale byl veskrze racionální. Byl rád, když věci měly svůj řád a místo, a stroje, které se tu za klapotu kladiv a hučení pecí vyráběly, byly nepopiratelně produkty rozumu. A ačkoliv celá fyzika kyanitových polí unikala jeho chápání, skutečnost, že někdo celé té věci rozumí a dokáže ji dále zdokonalovat, ho těšila. Cítil se součástí něčeho většího, něčeho, co směřuje kupředu.\n\nTeď tu bylo ticho.\n\nRozhlížel se kolem, jestli pozná dílnu, kde se vyráběly napájecí články. Te a způsob, jakým mluvil, pro něj byly poněkud těžko stravitelné, ale pokud existovala nějaká šance na záchranu, byl ochoten snášet jeho poněkud povýšený přístup a nabubřelé vyjadřování. \n\nA po chvíli pátrání ji nakonec [[uviděl|Slévárna d2a]].

Pokoj, když si ho teď Ra důkladně prohlédl, byl sice malý, ale čistý, uklizený a pro chlapce Xiho věku vlastně i dobře vybavený. \n\nNa podlaze ležel vysoký koberec, ve kterém se válely kousky nějaké [[stavebnice|Stavebnice v pokoji]]. Lůžko, vytesané do skály, ale vystlané měkkou matrací bylo pokreslené [[obrázky|Obrázky na posteli]], další [[kresby|Obrázky na stole]] ležely na stole. V policích kolem stěn byly [[knížky|Knížky v pokoji]], a různé další [[hračky|Hračky v pokoji]].

Spíše než lanovku připomínalo zařízení velkou samohybnou nákladní plošinu na dopravu balíků. Ovládala se buď přepínači na samotné plošině, nebo dálkově, pomocí ovládacího panelu na horní i dolní stanici. \n\nPanel před kterým Ra stál, byl pečlivě zamčený pod bytelným železným víkem. \n\n[[<<<|U lanovky d1a]]

Stařec už otevíral vysoké dřevěné dveře, s jemnými řezbami, ale Ra chtěl odpovědi.\n\nDlaní dveře přirazil.\n\n"Myslím, že než budeme pokračovat, byste mi mohl vysvětlit o co tady vlastně jde," řekl. \n\nStařec se zarazil a strnul, pak se uvolnil. "Ano, jistě, promiňte. Můj asistent -- já, hmm. Zapomněl jsem, že vy... Ehm." Odstoupil od dveří.\n\nPak vzdychl. \n\n"Tak tedy. Samozřejmě, že na léčbě pracujeme celou dobu. Dokonce ještě než se nemoc rozšířila ve své současné podobě, se objevovaly sporadické případy nákazy. Ach, ano." Zavrtěl hlavou, jako by se z ní snažil vytřást něco velmi nepříjemného. "Věděli jsme, že pravděpodobnost onemocnění je tak vysoká, že se prakticky nedá vyloučit. Naneštěstí."\n\nChvíli přemýšlel.\n\n"Tato, hmmm, nemoc, ano, provádí v organizmu změny na buněčné úrovni. Celý mechanismus není tak složitý jak by jeden čekal. Problém je v měřítku. Nemocní jsou úplně všichni, že ano." Odmlčel se a vypadal zamyšleně. "Potřebujeme tedy něco, co dokáže zvrátit mutace na existujících buňkách nakažených pacientů a uvést je do jejich zdravého stavu. A potřebujeme, aby léčba byla dostatečně... plošná. Ano. Aby se dala vyléčit celá populace."\n\nPokýval hlavou. "Bohužel čas pracuje proti nám. Navrhli jsme a téměř dokončili zařízení, které dokáže generovat biopole, které by mělo stimulovat všechny nakažené buňky v celém městě. Tedy, stále chybí některé drobné úpravy na stroji samotném, nicméně zdá se, že bych měl mít dost času je dokončit než budu... hmm, paralyzován. Nicméně celá záležitost vyžaduje skandální množství energie a pak je tu ještě problém se vzorovým buněčným materiálem. V obou případech existují určité možnosti jak chybějící komponenty získat, ale jejich akvizice bude... eh, nanejvýš delikátní."\n\nRa byl rozčílený. "Proč se o ničem z toho neví?" vykřikl. "Pokud existuje možnost léčby, proč jsme na ní nepracovali všichni?"\n\nStařík netrpělivě zavrtěl hlavou. "Potřebovali jsme výsledky. Rychle. Řídit velký tým a komunikovat směrem k veřejnosti, by znamenalo... ohrožení celého projektu. Proto Správci rozhodli -- a já věřím, že správně, že celý projekt bude tajný. Než můj asistent tak... politováníhodným způsobem zkolaboval v nejkritičtějším okamžiku projektu, zdálo se, ano, zdálo se, že budeme s to celou věc zvládnout." Pokrčil rameny. "Nyní si nejsem zcela jist, jestli jsme nevyplýtvali příliš mnoho z toho mála času, který mi zbývá." Vzdychl. "Ale jsem stále tak trochu... optimistický. Myslím, že bychom ještě mohli stihnout celou věc dokončit a spustit, než nemoc pohltí úplně všechny."\n\nRa chtěl něco říct, ale stařík ho zastavil dřív než stačil promluvit. "Prosím. Poslouchejte," řekl netrpělivě. "Můžeme se tady o tom dohadovat celý den, to jistě, ale pravděpodobně to není nejlepší způsob jak strávit čas, který máme, že ano?" \n\nRa sevřel ruce v pěst. Chvíli stál a snažil se uklidnit. Pak přikývl a otevřel dveře.\n\n"Tak tedy. Výborně. Pojďte, máme opravdu spoustu práce." Pak se ještě jednou zarazil. "Ach, promiňte. Nepředstavil jsem se. Te. Jmenuji se Te." Odmlčel se, jako by na něco čekal. \n\nRa jen vzdychl a [[vešel dovnitř|Laboratoř d2a]].

Stařík celou cestu -- a jeho mysl byla zjevně v lepším stavu než jeho nohy -- mlčel. Ra se pokoušel z něj dostat nějakou informaci o tom //léku// -- o jehož existenci dost vážně pochyboval, ale stařec jen vrtěl hlavou.\n\n"Uvidíte sám," řekl jen, "těžko se vysvětluje co musíme udělat, takto... teoreticky."\n\nRa po několik pokusech rezignoval, ale neklid v něm přetrvával. //Lék//, nebo //léčba//. Zavrtěl hlavou. //Nesmysl.// Ale přesto -- nákaza naděje a očekávání mu prosakovala do mysli.\n\nA pak konečně dorazili do centra. \n\n<<display 'Centrum, první pohled'>>\n\nStařík se rozhlédl, jako by si té proměny také všiml. A pak se vydal k [[univerzitě|Centrum d2c]].

<<display 'Centrum, první pohled'>>\n\nA tam, na schodech univerzity, někdo seděl.\n\nRa se vydal tím směrem a snažil se rozpoznat kdo to je. Toho muže -- spíš starce -- znal od vidění. Věděl, že pracuje na univerzitě, ale jinak se mu při pohledu na něj nic nevybavovalo.\n\nDošel až k němu. Stařík na něj pohlédl. Řekl: "Ehm, tedy. Dobrý den, dá-li se to tak říct."\n\nRa byl stále trochu roztřesený. "Jste tu sám?" zeptal se.\n\n"Ano, to naneštěstí ano," přikývl stařík.\n\nRa se posadil na schody vedle něj. Slunce svítilo, větve Stromu života se lehounce pohupovaly. Seděli tak několik minut.\n\n"Je to krása, že?" řekl nakonec stařík. \n\nRa přikývl.\n\n"Jeden by tu docela rád zůstal sedět, viďte? Pozorovat slunce, užívat si vánek a tak dále." Opět se na chvíli odmlčel. Pak pohlédl na své ruce. Ra jeho pohled sledoval a viděl, že jeho ruce, bledé stařecké ruce, s kůží pokrčenou ale přesto nepoznamenané fyzickou prací, byly jakoby vlhké. \n\nStařec přikývl. "Ano, méně než dva dny, řekl bych." Pak se zvedl a pečlivě si oprášil kalhoty. "Pojďte," řekl. "Čeká nás spousta práce. Musíme se [[pokusit zachránit|Centrum d2c]] tohle krásné místo."

Bylo už skoro poledne. Ra se znovu zastavil a přemýšlel, kde ještě nebyl. \n\nZa celé dopoledne neviděl nikoho... živého. Přemýšlel, jestli jsou on a Xi opravdu poslední dva v celém městě. Ta představa ho pronásledovala tak dlouho, že teď, když se zdálo, že ta chvíle konečně nastala, nebylo to ani tak děsivé, jako spíš //znepokojivé//. Jako by se opakovalo cosi, co už jednou zažil.\n\nOtřásl se. Stále nevěděl, co bude dělat, až chlapce najde, ale věděl, že jej musí uklidnit, ujistit ho, že... věci budou v pořádku. Věděl, že je to směšná představa, že by ho v tomhle městě duchů přesvědčoval, že věci budou dobré, ale měl pocit, že to musí udělat. //Věci budou v pořádku.//\n\nVzdychl a vyrazil dál. Uvědomil si, že už je asi jen jediné místo, kde [[ještě nebyl|U lanovky d3a]]. A jestli je Xi opravdu tam kam teď mířil -- \n<<set $hledaniNaSlepo = 1>>

Ra se probudil a jeho ruce byly suché a teplé.\n\nPřevalil se na posteli a pohlédl škvírou v závěsech na malý kousek oblohy. Venku bylo šedivě a ponuře, jako by se obloze udělalo mdlo a snažila se zvrátit hustá, napuchlá oblaka, která hrozila deštěm a bouřkou. \n\nNechtělo se mu vstávat. V posledních dnech se mu nechtělo ani spát. Ani jíst. Nechtělo se mu vůbec nic.\n\nAle bylo ho potřeba. Byl jedním z mála, kteří ještě zbyli, a bylo potřeba pomáhat těm, kteří už se o sebe postarat nemohli. \n\nUnaveně se posadil. Cítil se jako jako dopis napůl zasunutý do obálky, jako by byl sám ze sebe //povytažený//. Během té dlouhé doby, která uběhla během několika posledních týdnů, se změnil. Byl vyhublý, pod očima měl temné kruhy, ramena mu poklesla. Ale stále měl pocit, že vypadá lépe než se cítí.\n\nNakonec se donutil vstát a stále trochu malátně, se oblékl. Přemýšlel, že by něco snědl k snídani, ale pohled do spíže neodhalil nic, co byl schopen pozřít. \n\nVypil sklenici vody a [[vyrazil ven|Před bytem den 1]].

Plošina byla nahoře. \n\nRa se sesul na zem a opřel se zády o ten zatracený řídící panel, kvůli kterému se -- předevčírem? -- tolik naběhal. Sebral ze země hrst kamínků a začal je házet dolů ze skály. \n\nTrvalo snad půl hodiny, než se konečně zvedl a stisk přepínač na panelu. [[Plošina lanovky|Planina d3a]] se dala do pohybu.

Ra vydal zvuk, jako by se chtěl zasmát. "Jasně," řekl. "To víš, že tu s tebou zůstanu." V hlase mu zněla úleva.\n\nDošoural se ke dveřím a zabouchl je. Pak si našel židli a usadil se na ní. \n\nXi se v kleci trochu uvolnil. "Myslíte, že to bude fungovat?"\n\nRa pokýval hlavou. "Jsem si tím jistý. Víš co si myslím? Že o tobě někdo napíše knihu, nebo tak něco. Myslím, že z tebe bude hrdina."\n\nXi se zachichotal a chtěl něco říct, ale znovu se rozezvučela siréna. \n\nOdkudsi shora se na řídící pult snesl silný kovový zvon.\n\nPak začalo praskání a vzduch [[naplnil ozón|Ra zůstává 2]].

//Ach ne,// zaúpěl Ra. Stál na rampě na konci skalního výběžku. Před ním byl zamčený [[ovládací panel lanovky|Ovládací panel lanovky]], jejíž kabina se líně pohupovala na druhé straně lana -- nějakých dvě stě metrů dál a téměř padesát metrů výš.\n\nStál na [[vrcholu věže|Zemědělství]], hned na dohled místa které měl zkontrolovat. Kolem se na zanedbaném poli kroutil plevel mezi hnijícími zbytky nějaké obiloviny, která se tu obvykle pěstovala. Cesta od nemocnice sem zabrala dobrou půlhodinu namáhavého stoupání, a teď se zdálo, že tu Ra uvízne kvůli něčemu tak pitomému jako jsou klíče od řízení lanovky.\n\nKousek zpátky cestou sem minul [[dřevěnou boudu na nářadí|Bouda na nářadí 1a]]. Možná by se tam dalo najít něco, čím by mohl panel otevřít, ale upřímně Ra na tohle neměl v tuto chvíli náladu. Vážně přemýšlel, že by se tenhle úkol prozatím opustil a zkusil jestli [[se mu jinde nepovede lépe|Nemocnice den 1b]].

Bez ohledu na to, že už ho několik týdnů neudržoval, bylo centrum krásné. Do centrální věže, nebo spíš malé hory obklopené věžovitými skalními útvary, které tvořily město, bylo vytesáno atrium propojené s vnější stranou hory hvězdicovitou soustavou tunelů. Další dva tunely vedly obvodovou stěnou, v protisměrných stoupajících spirálách tak, že se při každém závitu šroubovice jednou setkávaly. Světlo se do tunelů přivádělo chytře umístěnými komíny a soustavami zrcadel, které uvnitř za slunečných dnů vytvářely nejroztodivnější světelné kompozice. Za šera a v noci se rozsvěcovaly stovky kyanitových lamp, které poskytovaly měkčí a rovnoměrnější osvětlení v namodralém odstínu.\n\nŠroubovice ovšem nebyly jen důkazem fantastického stavebního umění -- jejich úlohou bylo především spojovat stovky místnosti, které kolem nich byly vyhloubeny do skály směrem ven i směrem dovnitř. A byly tu i obchody, kanceláře, restaurace, nálevny, tančírna, knihovna, ordinace, a všechno ostatní, co město potřebuje, aby mohlo být městem. \n\nDo atria na protilehlých stranách vystupovaly kamenné budovy univerzity a domu Správců. Byly to největší z těch několika málo budov, které ve městě byly, a byly -- velkolepé. Rafinovaná symetrie, které na první pohled unikala pohledu pozorovatele, přesto, že každý cítil, že tu je nějaký plán, který spojuje obě stavby dohromady.\n\nStřed atria pak tvořil park se soustavou propojených jezírek obklopujících Strom života. Byl to jeden z těch stovky let žijících stromů, které se dorůstají desítek metrů, jeho větve byly pečlivě ošetřovány a prořezávány, jeho velikost byla každé jaro důkladně oslavována.\n\nNež přišla nemoc, centrum hučelo jako vosí hnízdo, děti se honily po trávnících a štěrkových chodnících mezi jezírky, za obzvláště slunečných dnů ti šťastnější polehávali na trávě pod větvemi Stromu, nohy si chladili ve strouhách spojujících jezírka.\n\nAle teď centrum už několik týdnů nikdo neudržoval. Ra se podivil, jak rychle se jeho bývalá krása začínala měnit v cosi jiného. V jakousi nostalgickou vzpomínku, v cosi téměř hmatatelně tragického. V pomník zašlé slávy a svědka náhlého a nečekaného úpadku.

Ke měla klíč od panelu v kapse, jak Ra doufal. I v její nepřirozené strnulosti, bylo vidět, že je to krásná žena. Její tvář byla opálená a bylo vidět, že je zvyklá tvrdě pracovat venku. Ale přesto její rysy obsahovaly cosi něžně jemného, něco co ani roky dřiny na polích nedokázaly tak docela vymazat.\n\nRa se necítil nejlépe, když jí prohledával kapsy, ale nedalo se nic dělat. \n\nTeď tu konečně stál, panel odemknutý, motor lanovky pravidelně hučel jak se k němu [[plošina|Planina 1a]] blížila. A jemu se zničeho nic sevřel žaludek.\n\n<<set $lanovka=4>>

Ra upíral svůj vyčítavý pohled na zamčený ovládací panel. Ovládání lanovky bylo na dosah, přesto pochyboval, že by se přes bytelný železný kryt dokázal dostat bez klíče.\n\nTady nic nezmůže. Bude muset zpátky do [[nemocnice|Nemocnice den 1b]].

Ra se plahočil s nákladem napájecích článků. Kladl nohu před nohu, pomalu, v unaveném rytmu. Znovu a znovu. Přesto, že náklad naložil na samovznosný vozík, pořád musel urychlovat, zpomalovat a řídit téměř dvě stě kilogramů váhy. Trasa kterou vybral byla méně náročná na převýšení, ale zato skoro dvakrát tak dlouhá, než nejkratší cesta zpátky k univerzitě.\n\nChvíli se mu zdálo, že nejspíš omdlí, ale pak jeho tělo zřejmě našlo nějaké rezervy, které ještě nevyčerpalo a tak pokračoval. Byl zbrocený potem, ruce se mu lepily na madlo vozíku, ústa měl vyprahlá. Měl pocit, že ho cosi důležitého napadlo, ale nedokáže to uchopit, a byl příliš unavený na to, aby se dokázal opravdu soustředit. A tak nechal své myšlenky proudit jak se jim zlíbilo. \n\nMěsto bylo prázdné a sluncem visícím nízko nad obzorem zbarvené do ruda. Ra si najednou vzpomněl na den podobný dnešnímu. Byl tehdy ještě chlapec, a jeho matka a otec se spolu s ostatními účastnili oslavy kdoví kolikátého výročí Pádu v centru. Město bylo prázdné, slunce klesalo k západu a Ra se s nějakou chabou výmluvou vykradl ven. Chvíli běžel, a když hluk z centra začal být sotva slyšitelný, zvolnil a pomalu se procházel prázdným městem. \n\nPředstavoval si tehdy, jaké by to bylo být posledním obyvatelem města: staral by se o sebe sám, jako to dělají dospělí. Zažíval by dobrodružství a bojoval s příšerami, které by se do města vyšplhaly z //dola//, aby jeho, posledního chlapce, roztrhaly na kusy a sežraly. Ale on tehdy měl neviditelnou dýku, kterou je mohl na dálku rozsekat dřív než by se k němu přiblížily. A samozřejmě, že by ve skutečnosti nebyl posledním chlapcem. Ostatní by nebyli mrtví, ale jen zakletí, a on by je po splnění tří úkolů zachránil. A pak by byl chlapcem, který všechny zachránil a...\n\nRa se zastavil a vozík mu škubl rameny, jak setrvačností pokračoval dál. \n\nTa vzpomínka ho zasáhla svou zřetelností a jasností. Srdce se mu rozbušilo a málem se mu podlomila kolena. Pohlédl do rudého slunce, pak sevřel víčka a oči držel zavřené. A vnímal teplo ve tváři a ucítil vzduch vonící létem a poslouchal štěbetání ptáků kdesi nedaleko. A po nějaké chvíli se zasmál a ten zvuk zněl nepříjemně a cynicky.\n\nA tak se znovu chopil vozíku a [[vydal se k univerzitě|Laboratoř d2b]].

Bylo to tak těžké. Čím banálnější a obyčejnější to odpoledne bylo, tím méně se mu z něj chtělo odejít. Kdysi, když se utápěl ve výčitkách a kořalce, snil o odpoledni jako bylo toto. Ale věděl, že sny jsou sny a život je... jaký je.\n\nA tak nakonec udělal co bylo nevyhnutelné. Zeptal se: "Jak ses dostal do té... laboratoře?"\n\nXi pokrčil rameny. "Začal jsem se potit a pak jsem dostal ty hrozné bolesti. Táta zná nějaké lidi z univerzity, tak asi přes ně mě odvezli tam." Chvíli jako by počítal. "Mohlo to být tak před třemi, čtyřmi týdny?" \n\nRa nevěděl, ale přikývl.\n\n"Dávali mi nějaké injekce, svítili na mě lampami a tak," řekl klidně. "Docela to ušlo. Ta bolest po pár dnech přestala. Jen jsem pořád zvracel." Pokrčil rameny.\n\nChvíli mlčeli. Pak se Xi zeptal : "Myslíte, že je taky uzdraví? Mámu s tátou?"\n\nRa váhal. Nechtěl chlapci [[lhát|Říct lež]], ale mohl mu říct [[pravdu|Říct pravdu]]?

Vyšel ze dveří univerzity. \n\nNevěděl jak dlouho byl v bezvědomí, ale zdálo se, že každou chvíli přijde tma. \n\nRa pohlédl na své ruce. Byly téměř suché. Přesto měl pocit, že jsou špinavější než před pár hodinami, kdy je pokrývala lepkavá vrstvička slizu. Zkusil tu nečistotu otřít o kalhoty, ale tahle špína nebyla na kůži. Byla někde hluboko pod ní. \n\nPomalu vyšel západním tunelem z centra na širokou římsu, která obtáčela celou skálu. Hleděl na zapadající slunce a snažil se nějak to celé pochopit. \n\n<<if $reklPravdu and $znalostRadioaktivity>>Ano, věděl, že udělal co bylo nejlepší pro město. Ano, obětoval jeden život, ale zachránil jich tisíce.\n\nAle stálo to za to? Díval se, jak se kyanitové lampy kolem něj začínaly rozsvěcet.\n\nZavrtěl hlavou. \n\nJeho ruce byly... [[špinavé|Krok]].\n<<endif>><<if $reklPravdu and not $znalostRadioaktivity>>Udělal, co bylo nejlepší pro město. \n\nNe, nebyl na sebe pyšný. Nebyl žádný zatracený hrdina. Ne po tom co...\n\nA ano, obětoval jeden život. Ale zachránil jich tisíce.\n\nZnovu se podíval na své ruce. Ne, už nikdy nebudou jako dřív, ale...\n\n//Udělal jsem, co jsem musel. Udělal jsem jen to, co jsem [[musel|Smíření]].//\n<<endif>><<if $reklLez>>Snažil se najít nějaké ospravedlnění. Něco, co by mu umožnilo se s celou tou hrůzou nějak smířit, ale cítil se sám sebou... znechucený.\n\nTo co udělal bylo --\n\nNebyly to jen ruce. On celý, byl... [[pošpiněný|Krok]].\n<<endif>>

Nepořádek a pach alkoholu. Ale Ra tomu rozuměl. Znal to. Měl kdysi období, kdy se domníval, že mu láhev pomůže.\n\nLi ležel na podlaze, nehybný, ale ještě ne úplně ovládnutý nemocí. Zatím byl jen opilý na samu hranici otravy -- a možná i trochu za ní. \n\nRa si k němu přidřepl a bedlivě ho pozoroval. Li měl široká ramena, kulaté břicho a mohutné ruce člověka, který celý život tvrdě fyzicky pracuje, a nestydí se na to pořádně najíst. Ra na něj hleděl se směsicí obdivu a odporu. Vždycky toužil mít takové ruce. Připadaly mu... //poctivé//. Ruce někoho, kdo víc dělá než mluví. Ruce člověka, který celý den tluče do sklály, aby z ní vytřískal obydlí pro jiné. A ti, kdo budou v bytě vyrvaném skále těmahle rukama bydlet, by jejich majitelem nejspíše pohrdali, a poctivost jeho rukou by neocenili, protože ty ruce neměly na výběr. A Ra věděl, že poctivost zrozená z nedostatku jiných alternativ dojem nedělá. To není //poctivost//, to je omezenost. \n\nPřesto -- Ra vždycky toužil mít //poctivé// ruce.\n\nLi cosi zachraptěl a s trhnutím se převrátil na druhý bok. Jeho kůže se vlhce leskla a hlasitě chrápal. Bylo vidět, že jeho zády procházejí i přes vliv laciné kořalky záchvěvy počínajících křečí.\n\nRa mu sáhl na čelo. Horké, vlhké a lepkavé. Postavil se, vzdychl a rozhlédl se kolem. Pak ze stolu stáhl ubrus -- zítra už na tom nebude záležet -- a Liho přikryl. \n\nNež se vydal zpátky k [[nemocnici|Nemocnice den 1b]] kývl směrem k bezvědomému Liovi. //Zítra,// pomyslel si.\n\n<<set $pacient4 = 1>>

Jemně zatřásl chlapcovým ramenem. \n\nHoch něco zamumlal a otočil se na druhý bok.\n\nRa vzdychl. "Haló, probuď se," řekl tiše.\n\nChlapec pootevřel oči a zmateně na něj hleděl. "Už je ráno?" zeptal se.\n\nRa přikývl. "Ano," řekl, "venku už je nejspíš ráno. Pojď půjdeme se tam podívat."\n\n"Ven?" Hoch vypadl zmateně. "Ale říkali, že venku je -- nebezpečno."\n\n"Bylo, ale už je to v pořádku," zalhal Ra. "Pojď, půjdeme ven a podíváme se, jestli už vyšlo slunce."\n\nChlapec nedůvěřivě vstal a začal sbírat své oblečení.\n\n"Já jsem Ra. Jak se jmenuješ ty?"\n\n"Xi," řekl chlapec a natáhl si košili.\n\nRa přikývl. "Hotovo, Xi?" Hoch přikývl. "Tak [[pojď|Před univerzitou d3a]]."

A pak se sesul k zemi. Xi na něj něco vyděšeně volal a on se konečně rozplakal. Choulil se na zemi, vzlykal a jeho tělo se otřásalo svalovou křečí a Xi cosi křičel v kleci uprostřed toho hrozného stroje.\n\nRa to věděl. Věděl, co má -- co //musí// -- udělat, ale nedokázal to. Celý svůj život věřil, že udělat to, co se právě chystal udělat je... není...\n\nLežel a plakal a Xi, stísněný v rezonátoru teď příšerně naříkal.\n\nNakonec se Ra vydrápal na nohy a otočil přepínač ovládající klec do opačné polohy. Rezonátor začal pomalu sjíždět dolů.\n\nXi se na okamžik zarazil, a pak začal klecí lomcovat ještě zběsileji. "Ra, vraťte se," křičel. "Musíme zachránit všechny lidi ve městě." \n\nRa se shrbil a šoural se pryč. \n\n"Hej, vraťte se," ječel Xi stále hlasitěji a soukal se ven z těsné klece. "Musíme... musíme zachránit mámu a tátu!"\n\nRa prošel dveřmi [[ven z laboratoře|Konec - spánek]].

Ra seděl za stolem a hleděl na Taninu knihu. \n\nV noci nejspíš pršelo, protože ráno bylo jasné. Slunce pomalu stoupalo po obloze, nebe bylo modré, vzduch se zdál vonět nočním deštěm.\n\nA Tan byla pryč. Nemělo cenu si něco nalhávat. Už se nevrátí.\n\nUvědomil si, že neví kde bydlí. Nikdy nemluvili o svém soukromí. Věděli, že i bez toho je dost nebezpečné se na někoho jakkoliv citově vázat. Nemuseli o tom mluvit, bylo zřejmé, že tomu oba rozumí.\n\nA tak se teď Ra díval na Taninu knihu a přemýšlel, jestli ji má otevřít. Jestli má zkusit najít její adresu, a jít se podívat jak na tom je. A co ho děsilo možná ještě víc -- mohl by se dozvědět, kolik lidí ve městě zbývá.\n\nUpíral pohled na [[knihu|Kniha pacientů 2]] a přemýšlel, jestli to má cenu. Jestli to chce vědět. Jestli se raději nemá vydat [[ven|Den 2, venku]], zkusit si v tom krásném ránu vyčistit hlavu, zkusit na něco přijít. Nemůže tu [[celý den jen tak sedět|Den 2, čekání]], hypnotizovat tu zatracenou knihu.

Ra se třásl. Ležel na chladné kamenné podlaze a do těla se mu nelítostně zařezávala zimnice. Snažil se, tolik se snažil. Smířil se s tím, že město upadne do ticha. Pak ale podlehl naději, že možná existuje řešení. Ale teď viděl, že to byly jen plané naděje.\n\nMusel být v bezvědomí několik hodin, protože když se probral, ležel Te na podlaze vedle něj, strnulý a obalený slizem.\n\nZkoušel se postavit, ale... ne, nebylo to něco, co by mohl [[dokázat|V pokoji d3a]].\n\nA tak ležel a třásl se.

V laboratoři bylo ticho.\n\nTe napůl seděl, napůl ležel v otlučeném kolečkovém křesle u jednoho z řídících panelů zesilovače a tvář měl strhanou. \n\nBylo vidět, že trpí.\n\nKdyž Ra protlačil vozík s napájecími články dveřmi, otevřel oči a pokusil se usmát. Podařilo se mu to jen částečně.\n\n"Ano... články. Ehm. Skvělé. Prosím, namontujte je tam," pokusil se ukázat rukou, ale Ra přikývl a dotlačil vozík na místo. \n\nPodle Teho instrukcí usadil články do velkých kovových svorek, ke kterým vedly od zesilovače silové kabely. I přes starcovy rady, mu to zabralo víc jak dvacet minut.\n\nKdyž byl Ra hotov řekl Te: "Ano... Děkuji. Velmi dobře. Zesilovač je tedy připravený. Stačí ho jen spustit. Tady." Ukázal na přepínač na jednom z panelů před zařízením. "Je tam, ehm, časovač. Po spuštění budete mít dvě minuty na to opustit tuto laboratoř a zavřít bezpečnostní dveře." Přikývl, jako by si odškrtával položku z seznamu.\n\nTe zjevně dostal další záchvat křeče. Prohýbal se ve svém křesle a snažil se, aby mu neuniklo ani zasyknutí. Když to přešlo, řekl: "Je to trapné... v tomhle stavu."\n\n<<if not $znalostRadioaktivity>>\nRa zavrtěl hlavou. Věděl, že tahle fáze je zlá a dokázal ocenit Teho úsilí zachovat si důstojnost až do konce. \n\n"Eh... Děkuji. Támhle," neurčitě ukázal bradou. "Je tam nějaké jídlo. Musíte být vyčerpaný." Ra neměl na jídlo chuť, ale Te na trval na tom, aby něco snědl a vypil džbán vody. Když se tedy nakonec začal probírat směsí sušeného jídla na tácu, Te ho sledoval škvírami mezi víčky. "Nikdy nedovolte, aby vás při práci na důležitém projektu zastavil hlad." Pokusil se na svém křesle posunout. "Mít dostatek energie je důležitá součást... práce." Odmlčel se, než Ra polkl dvě nebo tři sousta sušeného ovoce.\n\nPak se pokusil odkašlat si. "Eh. Tedy. Teď je potřeba zajistit pro zesilovač referenční materiál." Kývl bradou ke dveřím. "Pokud by vás to neobtěžovalo." \n\nRa přikývl a uchopil rukojeti na opěradle kolečkového křesla.\n\n"[[Kudy?|Od laboratoře]]," zeptal se.\n<<else>>\nRa netrpělivě zavrtěl hlavou. Musel to vědět. "Kyanit," řekl, "je toxický."\n\nTe na něj chvíli hleděl škvírami, ve které se proměnily jeho oči. "Eh... Tedy. Našel jste zjevně nějakou zprávu." Na chvíli se odmlčel. "Hmm. Myslím, že nemá cenu to tajit. Ano. Kyanit je radioaktivní materiál. Vychází z něj záření, které způsobuje nemoc z ozáření."\n\n"Jak dlouho to víte?"\n\nTe chvíli mlčel. "Ach, Ra. O vedlejších účincích kyanitu se vědělo už před Pádem. Předkové ho proto vůbec nepoužívali. Jenže když jsme po Pádu začali budovat tohle město, potřebovali jsme zdroj energie. " Ra se mračil, ale Te si toho nevšímal. "Nic z toho, co fungovalo předtím, se nedalo použít. Omezení skalního města... Hmm. Chápejte, existují různé metody minimalizace vlivu kyanitové radiace. Sůl se doplňuje o chemické blokátory, které minimalizují účinky záření na minimum. Ale řídili jsme i složení stravy, omezení velikosti krystalů v zařízeních a tak dále." Obličej se mu zkřivil bolestí. "Udělali jsme co se dalo a pokud jsme měli přežít, potřebovali jsme kyanit."\n\nRa pomalu zakroutil hlavou. "Měli jste to zveřejnit. Mohli jsme se uskromnit. Mohli jsme předejít..." rozhodil ruce.\n\n"Ach... Ne. My už jsme na hranici toho, co je únosné, abychom zachovali alespoň nějakou civilizaci. Tedy, vzhledem k tomu, jak málo máme zdrojů, musíme používat kyanit." Jeho obličej se znovu zkřivil do bolestného šklebu. "Ra, prosím. Dnes jste dostal obrovskou dávku. Podívejte se na sebe. Vidíte příznaky. Už nemáme mnoho času. Já budu za pár hodin jen bezmocný kokon. A musíme vyřešit problém s referenčním materiálem."\n\nRa pomalu pohlédl na své ruce. Byly pokryté lepkavou vrstvičkou... ne, to nebyl pot. Pohlédl na staříka se směsicí obdivu a odporu. \n\n"No tak. Pojďte. Ta těžká část je teprve před námi," řekl Te.\n\nRa snad minutu tiše stál. Potřeboval to všechno strávit. Potřeboval čas. Pak vydechl a celý jako by se zmenšil. Popadl madla kolečkového křesla. "[[Tak kudy?|Od laboratoře]]"\n<<endif>>

<<set $znalostPanelu = 1>>\nRa prohrabával zásuvky stolu a hledal jakékoliv užitečné informace. \n\nPo pár minutách probírání složek a výkresů narazil na nákres a stručný popis jednotlivých ovládací prvků pece.\n\nSe složkou v ruce nějakou dobu zkoumal panel a hledal příslušná tlačítka a páky. \n\nNakonec by spokojen. \n\nLokalizoval spínač plnění pece, knoflíky nastavující teplotu a tlak a také páku, které pec uvedla do chodu. \n\n[[<<<|Slévárna d2b]]

Ra toho o medicíně moc nevěděl, ale lehkost, s jakou dokázali lékaři pomocí modulátorů a kyanitových krystalů léčit prakticky cokoliv byla neuvěřitelná. Ne že by bylo snadné naučit se s modulátory pracovat, ale ve správných rukou je bylo možné použít na všechno: od léčení migrény až po urychlení hojení zlomené končetiny.\n\n[[<<<|Před bytem den 1]]

Stroj byl obrovský. Ra byl šokován jednak strojem samotným, ale také velikost laboratoře byla neuvěřitelná. Dosud nikdy neviděl uzavřený prostor takových rozměrů.\n\nTe ho sem zavedl soustavou chodeb a bytelných dveří, a Ra jen doufal, že si cestu alespoň zhruba zapamatoval.\n\nTe stál před strojem a kriticky si ho prohlížel. Základem byla robustní kovová konstrukce, ve které bylo vsazeny soustředné koule tvořené lehkými kovovými rámy potaženými hustým pletivem. Otvorem v horním vrchlíku vedl dovnitř silný svazek kabelů. Ty byly uvnitř připojeny k jednotlivým kulovým vrstvám, na druhé straně končily u pětice stojanů. Ve dvou z nich byly válce z modré hmoty, která slabě zářila. Mohlo by jít o obří kyanitové krystaly, kdyby někdy kyanit krystalizoval do přesných válců o průměru půl metru a metr a půl dlouhých. V dolní části stroje bylo cosi jako malý výtah, který byl teď spuštěný dolů a bylo vidět, že je k němu připevněna nevelká drátěná klec opletená soustavou vinutí. \n\n"Eh, je to vlastně obrovský zesilovač," prohlásil Te. Ukázal na stojany s modrými válci. "Napájecí články jsou z práškového kyanitu lisovaného za vysoké teploty. Běžné krystaly nemají dostatečnou energetickou hustotu, bohužel. Referenční buněčný materiál se vloží do rezonátoru," ukázal na klec dole, "a vytáhne se do středu zesilovače." Pokýval hlavou. "Jakmile se proces spustí, ve vinutí rezonátoru se zachytí biopole referenčního vzorku a zesilovač ho pak v několika stupních zesílí. Ano. Výsledné pole by mělo pokrýt celé město a spustit korekční procesy v buňkách nemocných. Ehm. Teoreticky."\n\nRa ukázal na vnější rám: "Není ta konstrukce trochu... ohořelá?"\n\n"Ano," přikývl Te. "Tolik energie se nedá vyzářit bez velkého množství odpadního tepla." Znovu pokýval hlavou. "Velkou část dokážeme odvést větracími šachtami, ale přesto, když se... ehm... stroj spustí, dosahuje teplota v hale kolem šesti set stupňů. Trvá to pár hodin, než se sem dá znovu vejít."\n\n"Takže vy jste tuhle věc už spustili?" zeptal se Ra nevěřícně. Nedokázal si představit, že by si takové události nikdo nevšiml.\n\n"Eh, ano. Provedli jsme testovací spuštění, protože rezonátory je potřeba nakalibrovat." Sevřel ruce v pěst. "Výpočty nastavení jsme dokončili včera. Kalibraci provedu dnes."\n\nRa stále nedokázal pochopit, jak spuštění tak monstrózního zařízení mohlo uniknout pozornosti: "Kdy jste to zkušební spuštění provedli?"\n\nTe zavrtěl hlavou. "Test proběhl uprostřed noci se třemi napájecími články. Pro ostrý start jich budeme potřebovat pět. A musíte si uvědomit, že mimo vyzářeného tepla, spuštění nemá žádné vedlejší účinky. Možná tak lehkou rezonanci žhavících sítí, ano, ale venku nikdo nic neslyší ani necítí. Trvá to pár sekund." Ukázal na stojany s modrými válci. "Proto potřebujeme tyhle články. Krystalický kyanit nedokáže vyprodukovat dost energie dostatečně rychle."\n\nRa se zdál být přesvědčený. Kývl směrem ke stojanu. "Kde jsou další články?"\n\n"Ano, tady se konečně někam dostáváme, že," řekl Te. "V průmyslové zóně je [[slévárna|Ke slévárně]], kde je připraven materiál na výrobu dalších pěti článků. Bohužel se nepodařilo jejich výrobu dokončit. Ale pokud jsem správně informován, byla výroba v opravdu závěrečné fázi. Neměl by být problém tři chybějící články jaksi -- vyrobit." \n\nRa přikývl. "Dobře, udělám co budu moct."

Pec stála v koutě rozlehlé haly, oddělená od ostatní techniky zhruba dva metry vysokou zástěnou. <<if not $znalostPanelu and not $znalostNastaveni>>Hala nebyla tak vysoká, jako ta pod univerzitou, nicméně rozlohou ji určitě překonávala. Pod stropem se křížila síť kolejnic, po kterých se dopravoval materiál mezi jednotlivými stroji. Pokud to mohl Ra posoudit, byly tu stoje jak na zpracování kyanitu, tak pece sloužící k tavbě železa, které bylo ve městě značně nedostatkovým materiálem a zacházelo se s ním s nejvyšší opatrností. Nechat něco bezdůvodně zrezivět a rozpadnout znamenalo, že se někdo bude muset vypravit //dolů//, aby našel, vykopal a přinesl nějaký zpracovatelný železný šrot.<<endif>>\n\nMezi zástěnou a pecí stál <<if not $znalostPanelu>>[[stůl|Stůl]]<<else>>stůl<<endif>> s židlí a velký <<if not $znalostNastaveni>>[[pořadač|Pořadač]]<<else>>pořadač<<endif>>.\n\n<<if $znalostPanelu and $znalostNastaveni>>\nRa měl všechny informace, které potřeboval. Nečekal, a [[pustil se do výroby článků|Slévárna d2c]].\n<<endif>>

Z pece sálalo horko. Stroj vyrobil už dva články, byl v polovině posledního a teplota v jeho okolí stále stoupala. Ra byl zbrocený potem, žíznivý a co bylo nejhorší -- příšerně se nudil. \n\nBěhem všech těch hodin čekání už si stačil v hale najít plachty do kterých hotové články zabalil, vozík, na který se všechny vejdou a který mu pomůže dopravit těch více než sto padesát kilo stlačeného kyanitu k univerzitě, také si naplánoval cestu, aby se vyhnul strmým stoupáním a klesáním. \n\nAle teď už nevěděl co dělat. Byl vyčerpaný. Ach, takhle vyčerpaný ještě nebyl. Před chvílí provedl poslední korekci teploty a věděl, že má nejméně hodinu, než pec dokončí ochlazování a poslední článek bude možné naložit a konečně odtud vypadnout.\n\nSeděl za stolem pokrytém hromadami [[složek|Složky]], které vytahal z pořadače, když hledal instrukce k peci. Chtělo se mu tolik spát, alespoň [[na chvíli si zdřímnout|Zdřímnout]]. Ale byl tak unavený, že se se zdálo, že stejně neusne. A tak jen [[čekal|Čekání]] a zíral na sálající pec.

Bloudil městem, proplétal se mezi věžemi po úzkých lávkách, chodil na místa, kde nebyl od doby, co byl malý chlapec. Slunce svítilo, vítr jemně vál. \n\nZdálo se mu, že je od světa, od skutečného světa, kde je všechno v pořádku, kde lidé neleží naskládaní v nemocnici jako látkou obalené kusy vlhkého masa, oddělen nějakou tenkou membránou. Realita je na dosah, ale přesto nedosažitelná. A on je šílený, ano, jistě, jediné logické vysvětlení je, že zešílel. Až doteď nebyl s to své šílenství vnímat, ale teď je zřejmé, že se už před nějakou dobou zbláznil, že trpí halucinacemi, jeho myšlení je zmatené, zastřené, vykolejené.\n\nŠel se zarputilou odhodlaností už nikdy nezastavit. Dýchal zrychleně, pot mu vyrážel na čele. Nohy ho začínaly bolet, ale on nepolevoval. Šel dál. A pak už dál nemohl. Jeho vyčerpané, oslabené tělo odmítlo dál pracovat. Roztřásly se mu ruce, před očima se mu zatmělo. Zakopl o vlastní nohu a upadl. A pak jen ležel, oči zavřené, hruď mu divoce pulzovala, končetiny se třásly. A možná mu mezi divokými vdechy a výdechy unikl i nějaký ten vzlyk.\n\nNakonec se uklidnil. Vydrápal se na nohy a rozhlížel se, [[kam vlastně došel|Centrum d2a]].

Ra byl rád, že si instrukce kudy jít uvnitř slévárny nechal zopakovat dvakrát. Proplétat se mezi všemi těmi stroji pro něj bylo matoucí.\n\nNakonec masivní stroj, který mu Te poměrně věrně popsal, našel. \n\nJak se dozvěděl z Teho obšírné přednášky, v první fázi je potřeba kyanit namlít, roztavit a nástřikem vytvořit částice kyanitového oxidu. Prášek je potřeba zahřát a zbavit vlhkosti v předehřívací peci, dále následuje komprese částic ve vysokotlakém lisu a současné zahřívání nad teplotu tání kyanitu. Jelikož kyanitový oxid taje při vyšší teplotě než samotný kyanit, dochází při působení silného pole generovaného masivními rezonátory k reorientaci dipólových momentů uvnitř částeček. Teplotu a tlak je potřeba nastavit tak, aby došlo ke spečení jednotlivých částic, ale ne k jejich roztavení a následné krystalizaci. \n\nRa si nebyl jistý jestli si celý proces pamatuje správně, a téměř jistě nechopil nejméně polovinu toho co mu Te říkal, nicméně mu bylo jasné, že je potřeba naplnit stoj práškovým kyanitem -- ten už naštěstí čekal připravený v kontejnerech zavěšených na kolejnici vedoucí kamsi dál do útrob továrny -- nastavit správnou teplotu a tlak a spustit proces. Dál už mělo všechno probíhat automaticky. Tedy alespoň tak to Te vysvětloval.\n\nJaký tlak a teplotu je potřeba nastavit, se Ra ovšem nedozvěděl. Te mu opět velmi podrobně vysvětlil, že takové detaily jsou mimo jeho kompetenci, ale byl si jistý, že Ra dokáže zbývající napájecí články vyrobit sám.\n\nKdyž tak stál před řídícím panelem stroje -- nebo bylo správnější nazývat zařízení pec? -- nebyl si tím Ra tak docela jistý. Bylo na něm příliš mnoho pák a tlačítek, než aby se odvážil cokoliv udělat. Riziko, že celé zařízení zničí bylo příliš vysoké. Potřeboval najít něco, co by mu umožnilo tu zatracenou věc spustit.\n\n[[Rozhlédl se kolem |Slévárna d2b]] ve snaze najít nějakou dokumentaci.

V posledním stádiu nemoci se svaly pacientů napjaly tak, že vypadali jako by se pokoušeli postavit do pozoru vleže. Bylo by to vlastně k smíchu, kdyby to nebylo tak děsivé. Těla napnutá k prasknutí, nehybná, sinalá. Všude kolem.\n\n[[<<<|Nemocnice den 1a]]

V místě, kde se kniha rozevřela, měl jeden list ohnutý roh. Tan zakroužkovala //Ke, žena, planiny// a pak tři čísla, podle kterých bylo možné najít kde je uložena. \n\nRa knihu sklapl a chvíli na ni nepřítomně zíral.\n\n[[<<<|Kancelář vrchní sestry den 1b]]

Patnáct.\n\nRa listoval knihou znovu a znovu: jen u sedmnácti jmen nebyla čísla, podle kterých se dala osoba najít v nemocnici, nebo tam nestálo //pohřešuje se//. Viděl, že nebyly započteny dva případy, z jeho čtyř. Byl už jediný, kdo Tan pomáhal -- nejspíš tu nebyly žádné nezanesené případy od někoho jiného. Ale to bylo včera. Ať počítal kolikrát chtěl, zbylo v městě z nějakých čtyř tisíc duší patnáct posledních. Za předpokladu, že během noci nedošlo k dalším... ztrátám.\n\nTakže se to opravdu stane. Celé město upadne do slizkého kómatu, všichni budou strnule leže, kůži bledou, oči zavřené, tělo napružené svalovou křečí.\n\nBylo to víc než dokázal v klidu snést. Musel něco dělat, musel chodit, pohybovat se. Namáhat se. Musel [[ven|Den 2, venku]].

Ra stál v nemocniční hale a prohlížel si lístky se jmény a adresami. \n\n<<if $pacient1 + $pacient2 + $pacient3 + $pacient4 neq 4>>\n<<if ($pacient1 + $pacient2 + $pacient3 + $pacient4 eq 0) and ($fragmentNemocnice1b lt 1)>>Věděl, že ve skutečnosti nejde o to zjistit co se stalo. Jeho úkolem bylo dopravit těla do nemocnice, aby mohla být zaevidována. Pokud nějaká těla ještě byla. V posledních dnech to nebývalo pravidlem. Nechat se strávit nemocí bylo čím dál tím těžší.\n\nSrovnal lístky k sobě a zasunul si je do kapsy. Pak si našel samovznosná nosítka a přemýšlel kým začne. \n<<set $fragmentNemocnice1b=1>>\n<<endif>><<if ($pacient1 + $pacient2 + $pacient3 + $pacient4 eq 1) and ($fragmentNemocnice1b lt 2)>>Bylo už skoro poledne, ale Ra neměl chuť k jídlu. Večer ho hlad dožene a on rychle zhltá něco ze svých zásob doma, pak padne na lůžko a bude se neklidně převalovat v polospánku až do dalšího rána. Ale teď se mu jíst nechtělo. Chtěl už hlavně mít za sebou svůj dnešní příděl pochůzek. Pořád tu byly ještě tři lístky:\n<<set $fragmentNemocnice1b=2>>\n<<endif>><<if ($pacient1 + $pacient2 + $pacient3 + $pacient4 eq 2) and ($fragmentNemocnice1b lt 3)>>Nebe bylo pořád zamračené. Občas trochu krápalo, ale bouřka se pořád neodhodlala začít. Ra byl rád. Vláčet se s těly v dešti bylo téměř k nevydržení. Zbývaly mu dva lístky:\n<<set $fragmentNemocnice1b=3>>\n<<endif>><<if ($pacient1 + $pacient2 + $pacient3 + $pacient4 eq 3) and ($fragmentNemocnice1b lt 4)>>Pod zataženou oblohou světla rychle ubývalo. Kdyby toho ještě byl schopen, Ra by spěchal. Vytáhl svůj poslední dnešní lístek:\n<<set $fragmentNemocnice1b=4>>\n<<endif>>\n<<if $pacient1 eq 0 and $lanovka eq 0>>Hu, [[někde na plošinách|U lanovky d1a]] mezi farmami. <<endif>><<if $pacient1 eq 0 and $lanovka gt 0 and $lanovka lt 3>>Hu, [[někde na plošinách|U lanovky d1b]] mezi farmami. \n<<endif>><<if $pacient1 eq 0 and $lanovka gt 2>>Hu, [[někde na plošinách|U lanovky d1c]] mezi farmami. \n<<endif>><<if $pacient2 eq 0>><<br>>Na, která bydlela [[ve věži nedaleko od nemocnice|Pacient 2]]. \n<<endif>><<if $pacient3 eq 0>><<br>>Le, bytem v [[centrální části města|Pacient 3a]]. \n<<endif>><<if $pacient4 eq 0>><<br>>Li, který pomáhal v nemocnici a dnes ráno se neobjevil. Bydlel na [[druhém konci města|Pacient 4]]. \n<<endif>>\n\n[[Vzadu|Kancelář vrchní sestry den 1b]] viděl velkým proskleným oknem do kanceláře vrchní sestry.\n<<else>>\nVyřídil je všechny. \n\nByl vyčerpaný, otupělý, téměř jako by sám sebe sledoval z místa kousek nad svou vlastní hlavou. \n\nVěděl, že by se měl jít podívat po Tan, která kolem něj někdy během dne proklouzla a už se neukázala, ale... nedokázal se už na nic soustředit. Jeho unavené vědomí se vzmohlo na jedinou myšlenku: [[domů|Konec dne 1]].\n<<endif>>\n\n<<if $pacient1 eq 0 and $lanovka eq 2 and ($pacient2 + $pacient3) eq 2>>\n<<set $lanovka=3>>\n<<endif>>

Název //nemocnice// už asi nebyl nejpřesnější. Příhodnější by možná bylo //skladiště//. Každá volná horizontální plocha byla zaplněna těly. Bezvládnými, přikrývkami zakrytými těly nemocných. \n\nRa si nebyl jistý, kdy přesně se rozhodl jít do nemocnice a začít pomáhat převážet těla komatózních pacientů. Bylo to když do jeho obchodu přestali chodit zákazníci? Ne, ne, ti přestali chodit když se zhroutilo zásobování. \n\nBylo to toho dne, kdy se neukázal jeho jediný zaměstnanec. Ne že by nějak zvlášť záleželo na tom, že nebyl v práci, všechno, co se dalo sníst vyprodali pár dní předtím a nic jiného než jídlo lidé stejně nekupovali. \n\nQan, vždy přesný a spolehlivý Qan, nebyl právě sdílný a na nějaké přátelení v práci si nepotrpěl. Udržoval jejich vztahy vždy na čistě profesionální úrovni a Raovi to vlastně vyhovovalo. Neměl rád když se ho lidé vyptávali na jeho soukromí a minulost a Qanova odměřená profesionalita zajišťovala, že se nebude muset vykrucovat z témat, která by otevírala staré rány.\n\nToho dnes se ale šel podívat k němu domů. Qan začal mít příznaky nemoci dva dny před tím a nemoc strávila většinu nemocných během tří, nejvýše čtyř dnů. Věděl, co může čekat, ale i tak ho ten pohled zasáhl. \n\nByt byl pečlivě uklizený. Dřez prázdný, podlaha zametená, stůl čistě prostřený. \n\nQan, vždy pečlivě upravený Qan, ležel na posteli. Jeho žena vedle něj. Ra si představoval, jak Qan, s horečkou, zmítaný svalovou křečí, uklízí a připravuje byt tak, aby si případní návštěvníci nemohli myslet, že je snad špindíra nebo lenoch. \n \nA vedle postele stála dětská postýlka. Dokonale bez poskvrnky. Qanův roční syn byl pečlivě přikrytý. Až ke krku, tak, jak rodiče po nocích přikrývají děti, aby nenastydly. Chlapečkova strnulá //[[nataženost|Příznaky choroby 1]]// byla děsivá. Ra tam stál dlouhé minuty.\n\nRa se otřásl. Přeletěl zaskládanou vstupní halu nemocnice pohledem, a začal se prodírat mezi uloženými těly do [[kanceláře vrchní sestry|Kancelář vrchní sestry den 1a]].\n\n<<set $pacient1 = 0;$pacient2 = 0;$pacient3 = 0;$pacient4 = 0;$lanovka = 0;>>

Bouda byla hrubě, ale poctivě sbitá. Dveře byly zajištěny jen západkou, uvnitř bylo šero a prašno. \n\nByla tam spousta zemědělského nářadí, ale nepřipadalo mu, že by se motyka nebo rýč daly použít k vypáčení krytu na ovládání lanovky. Na to bylo nářadí příliš opotřebované, a kryt na panelu příliš bytelný.\n\nPovzdechl si. Nebyl si jistý jestli tady, nebo u [[lanovky|U lanovky d1b]] ještě něco svede. Možná v [[nemocnici|Nemocnice den 1b]] najde někoho dalšího, kdo bydlel tam nahoře, a bude mít od toho zatraceného panelu klíče.\n\n<<set $lanovka = 1>>

Figurky hrdinů a příšer, nějaká domácí zvířata. Dětské nářadí, sada na pěstování krystalů, mikroskop, kouzelná tabulka.\n\nByla to nesourodá směs, ze které by si každé dítě s trochou fantazie dokázalo vybrat.\n\n[[<<<|V pokoji d3c]]

Xi vyprávěl o knihách které četl, o místech kde si hrál, o dětech které znal ze školy. A Ra s tváří vystavenou slunci poslouchal a přikyvoval a občas se na něco zeptal. A odpoledne ubíhalo. Xi pak přinesl džbán vody s cukrem a ovocnou šťávou a nějaké sušenky, které našel v domě.\n\nNa město dolů se nedívali, drželi své oči obrácené k obloze a věci se zdály být téměř v pořádku.\n\nA Ra by vydržel sedět takhle navěky, ale jeho ruce byly vlhké a lepkavé a kolem páteře mu vystřelovala bolest. Jestli mělo padnout nějaké rozhodnutí, [[muselo se to stát|Planina d3c]] rychle.

Ra zkřížil ruce na stole a složil na ně hlavu. Během pár okamžiků spal.\n\nO něco málo než hodinu později v peci cosi cinklo. Ra se s trhnutím posadil. Poslední napájecí článek se zvolna kutálel ze stroje ven do připraveného koše.\n\nRa se ztěžka zvedl a naložil článek na připravený vozík. Pak zívl a [[a vyrazil zpátky k univerzitě|Od slévárny]].

Pevně sevřel oči a zhluboka se nadechl. Chvíli tak stál. Pak vydechl, obrátil se a vyrazil k nemocnici. \n\nVěděl, že ho tam bude zapotřebí. \n\nJe spousta věcí, které je tam potřeba udělat, a nějakou dobu bude on jediný, kdo toho bude schopný.\n\nKráčel po římsách a můstcích, slunce už docela zapadlo a jak šel, zrychloval. \n\nA čím rychleji šel, tím silněji v něm rostlo odhodlání strávit zbytek života prací, která bude mít smysl. Prací, která snad bude mít takovou váhu, že mu umožní smířit se s tím, že se v něm něco -- něco velmi //důležitého// -- nevratně zlomilo.

Dopis. Ra ho nechtěl číst, protože věděl, co v něm bude stát. Sám měl doma v koši tucet takových. Ale zatím se neodhodlal ten svůj opravdu dokončit a položit na stůl, nechat dveře odemčené a //odejít//.\n\nNa rozdíl od Na. Ta svůj dopis položila na stůl a pak -- odešla. \n\nRa se zpočátku domníval, že čím víc takových dopisů najde, tím to bude snazší. Myslel, že nějak zhrubne, jako chodidla, když člověk dlouho chodí bosky. Teď věděl, že to byla naivní představa.\n\nSebral svůj vozík a vydal se zpátky k [[nemocnici|Nemocnice den 1b]].\n\n<<set $pacient2=1>>

Hrdina

Čas se zdeformoval a proměnil.\n\nRa nedokázal určit jak dlouho tam ležel a třásl se, ale čím dál tím víc si uvědomoval, že i vyhýbání se rozhodnutí, je v tomto případě rozhodnutí. Neexistoval způsob jak se tomu vyhnout.\n\n//Možná//, napadlo ho, //možná bych mohl udělat něco, co je správné v každém případě. Jednu věc po druhé.// Převaloval tu myšlenku v hlavě tak dlouho, až jeho třas pomalu ustal, jeho dýchání se zklidnilo, jeho vůle znovu nabyla nějaký tvar.\n\nA pak se postavil. S pohledem upřeným k podlaze našel dveře a zkusil kliku. \n\nDveře se pomalu otevřely. Ra si přitáhl Teho prázdný vozík, aby dveře zajistil a vešel do šera uvnitř.\n\nLežel na posteli v koutě a spal. Ra cítil, jak ho zaplavilo dojetí. Znal ten pocit. Věděl jaké to je. Kdysi dávno. Když on sám byl... otcem.\n\nTiše se posadil na okraj postele a díval se jak chlapec spí. Věděl, že by ho měl [[probudit|V pokoji d3b]], že by s ním měl promluvit. Ale ten pohled byl tak... //normální//.

Lávky, mosty, římsy. \n\nSlunce stoupalo, rosa mizela. \n\nRa město vlastně už ani moc nevnímal. Ponořil se do sebe a snažil se najít odpovědi. Věděl jak znějí ty správné, ale nevěděl, jestli jsou i //správné//.\n\nMohly být dvě hodiny před polednem, když se zastavil a rozhlédl se, aby zjistil, kde vlastně je. Prošel možná polovinu města ale po chlapci nebylo ani stopy. Přemýšlel, jestli se nemá [[vrátit na univerzitu|Hledání d3a]], a přece jen nezkusit najít nějaký záznam, který by mu hledání ulehčil. Mohl tu chodit hodiny a jestli Xi nebude chtít, nikdy ho nenajde. Nějak ale doufal, že když [[vytrvá|Hledání naslepo d3b]], nakonec ho najde. Věřil, že hoch ve skutečnosti nechce být sám, ztracený v prázdném městě.

<<if not $znalostRadioaktivity>>\nTe navigoval Ra chodbami a při tom přerývaně hovořil.\n\n"Ano... Zkoušeli jsme ledacos. A byli jsme tak blízko. Našli jsme způsob, jak nemoc zvrátit. Neutralizovat a pak i revertovat její vliv. Jenže -- léčení jediného pacienta trvá týdny. A na základě pokusů, jsme nedokázali zajistit účinnost léčby. Tady doprava, prosím." Ra odbočil podle Teho instrukcí. "Museli jsme začít znovu. Vymysleli jsme rezonátor a pak zesilovač, abychom pokryli celé město. Napájecí články byly teoreticky zpracované už dávno, ale konstrukce pece vyžadovala čas." \n\nOdmlčel se. \n\n"Ano," pokračoval po chvíli. "První experiment byl fiasko. Měli jsme referenční materiál. Dokázali jsme vyléčit pacienta původní metodou. Odebrali jsme mu vzorek tkáně, a otestovali jak bude systém reagovat. Bohužel se ukázalo, že oddělená tkáň podléhá degeneraci rychleji než jsme předpokládali." \n\nTe se odmlčel. Zdálo se, že se snažím přijít na způsob jak sdělit nějakou velmi nepříjemnou pravdu. "Takže. Zdá se, že aby celý systém fungoval, je nutné do rezonátoru dodat živou tkáň."\n\nRa se zastavil. \n\n"Jak to myslíte, živou tkáň?" zeptal se.\n<<else>>\nRa si připadal jaksi neskutečně. Te ho navigoval chodbami a přitom hovořil. Ale čím víc toho řekl, tím děsivější celá věc byla.\n\n"Zkoušeli jsme ledacos. Našli jsme způsob, jak účinky radiace neutralizovat a pak i revertovat. Jenže -- léčení jediného pacienta trvalo týdny. Provedli jsem kontrolní testy, ale nedokázali jsme zajistit účinnost léčby. Některé experimenty byly... fatální."\n\nRa se snažil obrnit proti tomu co slyšel. Nebude si připouštět co ten stařec říká. Bylo zjevné, že jejich morální systémy jsou zásadně nekompatibilní. Bude k tomu celému přistupovat jako k nějakému pokusu. Experimentu, jehož výsledkem bude záchrana města. \n\n"Museli jsme začít znovu," pokračoval Te, jako by byl rád, že někomu může svěřit, co si dlouho musel nechávat pro sebe. "Vymysleli jsme rezonátor a zesilovač, abychom pokryli celé město. Napájecí články byly teoreticky zpracované už dávno, ale konstrukce pece vyžadovala čas." \n\nOdmlčel se a ukázal rukou doprava. Ra odbočil.\n\n"Ano," pokračoval po chvíli. "První experiment byl fiasko. Měli jsme referenční materiál. Dokázali jsme vyléčit pacienta původní metodou a odebrat mu vzorek tkáně, abychom otestovali jak bude systém reagovat. Bohužel se ukázalo, že oddělená tkáň podléhá degeneraci rychleji než jsme předpokládali." \n\nTe se odmlčel. Zdálo se, že se snažím přijít na způsob jak sdělit nějakou velmi nepříjemnou pravdu. "Byli jsme si tak jistí... Měli jsme... Ach. Použili jsme celé dva články, to mělo stačit k opravě mutací na několik set let. Jenže..." \n\nRa zastavil a sevřel rty. //Ne//, pomyslel si, //to ne//. \n\nAle Te pokračoval: "Spustili jsme zesilovač, jenže.. Ta tkáň byla mrtvá. Mělo nás to napadnout. Mělo--" Te zmlkl. Neříkal nic.\n\nRa věděl, že to musí udělat. Musí se zeptat: "Takže nemoc... Vy jste...?"\n\nTe přikývl. Ra sevřel prsty kolem madel vozíku. //To nemůže být pravda//, křičela jeho unavená mysl.\n\nAle Te ještě neskončil: "Podle statistických analýz jsme měli mít právě tak dost času, abychom přeléčili dalšího jedince a celý proces spustili znovu, tentokrát správně. Jenže nemoc postupovala rychleji než jsme čekali. Nezbylo dost personálu, aby..."\n\n"Aby--" zopakoval Ra.\n\n"Aby to všechno fungovalo, musíme použít živou tkáň, Ra."\n\n"Živou tkáň--" znovu nepřítomně opakoval Ra.\n<<endif>>\n\nTe se prohnul, jak jím projel osten bolesti.\n\n"Živou. Musí to být živá tkáň, ne amputát."\n\nRa pomyslel na klec rezonátoru. \n\n"Provedli jsme dodatečné testy rezonátoru na nižších životních formách při použití malých energií," řekl Te. "A biopole nemá opravný účinek, pokud není jedinec uvnitř živý a z vlastní vůle."\n\nRa zakolísal, jak se mu zatočila hlava. Znovu měl pocit, že každou chvíli upadne. A pak si všiml, kde zastavili. \n\nByli na konci chodby a jedna ze stěn byla ze skla a odkrývala pohled do velké místnosti vybavené nábytkem a hračkami. \n\nA tam, za stolem -- \n\nRa pustil rukojeti vozíku a o krok ustoupil. A pak se [[skácel k zemi|Noc 2]].

Ra opatrně ohmatal rám okna. Zdálo se, že nedrží tak docela pevně. Položil ruce na sebe uprostřed okna a tam, kde se levé a pravé křídlo scházely, důrazně zatlačil.\n\nV oknu cosi prasklo a otevřelo se. Ra přikývl a vlezl dovnitř.\n\nByt nebyl velký, ale působil útulně. Ra se rozhlédl po jídelně s malým kuchyňským koutem. Ne snad přímo uklizeno, ale ani žádný velký nepořádek. Bylo zřejmé, že byt někdo do nedávna obýval. Ra přešel ke dveřím ven na římsu a otevřel západku.\n\nPak vzdychl a vydal se do ložnice. \n\nLe ležel nehybně na posteli, strnulý v nepřirozené napnutosti a jakoby zpocený.\n\nTenkou vrstvičku slizu, kterou nemoc začínala, bylo snadné považovat za příznak zvýšeného pocení, zejména proto, že tento první příznak nemoci někdy následovaly zvýšené teploty a horečky. Jenže místo potu, vylučovala kůže nemocného lepkavý sliz, který se hromadil na povrchu pokožky, až obalil celé tělo. \n\nRa si zvenku přivezl svůj vozík a strnulé tělo pokryté sliznatou vrstvou na něj naložil.\n\nPak se vydal zpátky do [[nemocnice|Nemocnice den 1b]].\n\n<<set $pacient3=1>>

Dveře byly samozřejmě zamčené. Ra s nimi chvíli lomcoval a kopal do nich, ale bylo zřejmé, že není v jeho silách je holýma rukama rozrazit.\n\nLe bydlel téměř v centru města. Jeho byt měl okna na širokou římsu, kde kdysi stávaly stánky s občerstvením, děti se proháněly na koloběžkách mezi zástupy dospělý, narážely do nich a smály se jejich okřikování. Před skálou, do které byly byty vytesány, byly úzké předzahrádky s lavičkami a miniaturními stolečky, u kterých dědci popíjeli bylinné likéry a hráli stolní hry. Ti šťastnější měli byty v patře, kam se chodilo po úzkých točitých schodištích, s malými balkóny a výhledem na celý ten mumraj dole.\n\nLe měl byt v přízemí, jeden z těch malých, které měly jediné [[okno|Pacient 3b]]. A jeho dveře byly pevně zamčené. \n\nRa přemýšlel jak se dostat dovnitř. \n\nPředstava, že by se vzdal a vrátil se s nepořízenou ho deptala. Jestli někdy potřeboval malé, bezvýznamné vítězství, bylo to dnes.

<<if $lanovka eq 0>>\nTan cosi zapisovala do sešitu, ve kterém vedla záznamy o všech, kdo byli //uloženi// v nemocnici. Vypadala... roztržitě?\n\nRa se chtěl zeptat kolik duší ve městě zbývá. Nadechl se a neřekl nic.\n\n"Jak to jde?" zeptal se neutrálně.\n\nKrátce na něj pohlédla. Pak se znovu sklonila nad svými zápisky.\n\nRa přikývl. "Drž se."\n<<endif>><<if $lanovka eq 2>>\nTan zakroutila hlavou. "Promiň, ještě jsem neměla čas."\n\nRa přikývl. "Drž se."\n<<endif>><<if $lanovka eq 1>>\nTan vzhlédla od svých poznámek.\n\nRa si odkašlal. "Ten Hu, ten z plošin, nemá tu nějaké příbuzné?"\n\nTan tázavě zvedla obočí.\n\n"Eh, no, nevypadá to dobře. Je tam lanovka. V horní stanici." Ra se odmlčel.\n\nTan sklonila hlavu a ruce se jí sevřely. Ra měl pocit, že se leskly. Jako by byly zpocené.\n\nTan si odkašlala. "Hu tu byl předevčírem, podívat se na svou ženu. Zkusím se podívat kde přesně leží."\n\nRa přikývl. "Drž se."\n<<set $lanovka=2>>\n<<endif>><<if $lanovka gt 2>>\nTan byla pryč.\n\nPři pohledu na její pečlivě uklizený stůl, Ra cítil, že pokud si nedá pozor, propadne záchvatu nezvladatelné paniky. \n\nRezignovaně se sesul na židli a otupěle zíral na její psací stůl. \n\nMožná si jen šla něco zařídit. Možná se šla někam najíst. Nebo se tu někdo stavil a odvolal ji za nějakými povinnostmi, zatímco byl pryč, nebo se potloukal po nemocnici.\n\nV každém případě teď byla pryč. Zůstala tu jen její [[kniha|Kniha pacientů 1]].\n<<endif>>\n\n[[<<<|Nemocnice den 1b]]

Tan seděla za stolem a soustředěně psala. Ra ji už takhle viděl psát vícekrát než mu bylo milé, a věděl, že na útržky papírů píše adresy. Adresy které je potřeba zkontrolovat, protože se některý z těch pár zbývajících obyvatel města den nebo dva neozval. Což mohlo znamenat dvě věci. Buď nemoc dotyčného přemohla, nebo --\n\nV namodralém světle [[kyanitových lamp|Kyanitové lampy]] vypadala Tan trochu přízračně. Dopsala adresu na poslední lístek, odložila ho -- jakoby se nechtěl její ruky pustit -- zvedla oči a tázavě na něj pohlédla. \n\nRa přikývl. Zatím bez příznaků.\n\n"Vypadáš dobře," řekla.\n\nRa znovu přikývl. "Spousta času na čerstvém vzduchu."\n\nJestli se Tan usmála, nedalo se to na jejím strhaném obličeji poznat. Namáhavě se zvedla za židle a podala mu čtyři lístky s adresami. Zblízka vypadala jako duch. Oči měla zapadlé, kůže na obličeji jako by jí byla o číslo větší. Její dlouhé prsty, elegantně štíhlé, když se poprvé potkali, teď vypadaly jako hmyzí končetiny. Ramena jakoby jí únava tlačila k zemi.\n\n"Dobrá zpráva je, že je jich každý den méně," řekla nepřítomně.\n\nRa si nebyl jistý, jestli je to dobrá zpráva, ale rozuměl jí. Posledních pár dní si občas přál, aby to všechno už skončilo. Ve městě nejspíš zbývalo už jen pár desítek lidí kteří byli schopní se pohybovat. Ra se myslí občas opatrně dotkl myšlenky, jak je možné, že on sám ještě neonemocněl. Zpočátku si představoval, že je možná jako jeden z mála vůči nemoci imunní, ale čím méně lidí ve městě zbývalo, tím děsivější mu přišla představa, že zbude sám ve městě duchů, jediný, kterého nemoc neskolí, a pomalu se bude propadat do šílenství. A že nebude mít odvahu celou věc nějak ukončit.\n\nOtřásl se. \n\nTan na něj tázavě pohlédla.\n\nZakroutil hlavou, krátce stiskl její kostnaté rameno a vyrazil za svými [[dnešními pochůzkami|Nemocnice den 1b]].\n<<set $fragmentNemocnice1b = 0>>

Kamenné kostky, z každé strany s pěti dírami, které se daly spojovat dřevěnými kolíčky.\n\nByla to jedna z těch jednoduchých, starých stavebnic, které ještě nepotřebovaly kyanitové krystaly. Ra sám měl podobnou a pokud si dobře pamatoval, užil si s ní spoustu zábavy. \n\n[[<<<|V pokoji d3c]]

Ra bojoval s tím náhlým záchvatem paniky. Ruce sevřel v pěst, pomalu o půl kroku odstoupil od pultu a snažil se uklidnit svůj dech.\n\nXi na něj cosi vylekaně volal.\n\nRa se nadechl. "V pořádku, Xi," lhal. "Jen se mi udělalo trochu špatně."\n\nPak se vrátil k panelu a stiskl spouštěcí tlačítko.\n\nOzvala se siréna a ručička chronometru na pultu se dala do pohybu. Zbývaly dvě minuty.\n\nXi teď z klece vyděšeně hleděl dolů. "Ra," zavolal, "prosím, zůstanete tu se mnou?"\n\nRa pohlédl ke [[dveřím|Ra odchází]] a pak zpátky na [[chlapce|Ra zůstává]].\n\n"Prosím," zaškemral Xi tenkým hlasem. Téměř ho nebylo slyšet.

Xi uměl kreslit velmi dobře. Hromádka papírů byla pokryta obrázky květin, zvířat a různých částí města. \n\nOpakující se motiv byl chlapec, vedle něj muž a žena, nad hlavou jim svítí slunce a všichni se drží za ruce.\n\nRa na jeden takový obrázek hleděl několik minut.\n\n[[<<<|V pokoji d3c]]

Dobrodružné příběhy neohrožených hrdinů kteří se vydávají na odvážné výpravy //dolů//, aby přinesli potřebné suroviny, byliny, nebo zachránili krásné dívky unesené ze svých domovů zákeřnými příšerami, které tam //dole// žijí.\n\nRa našel nejméně pět knih, jejichž odrbaná starší vydání měl doma v krabici s dalším harampádím, které mu zůstalo z dětství.\n\n[[<<<|V pokoji d3c]]

try { macros['br'] = { \n handler: function(place,macroName,params,parser) {\n new Wikifier(place, '<html><br></html>');\n },\n init: function() { }\n};} catch(e) { \n throwError(place,"Macro br Error: "+e.message); \n}

Kyanit byl fascinující. Modré krystaly, na povrchu jako by šupinaté. \n\nKyanit se používal úplně na všechno. Kyanitové lampy, kyanitová medicína, kyanitové topení, kyanitové chladničky, zdviže poháněné kyanitem.\n\n[[<<<|Kancelář vrchní sestry den 1a]]

Město bylo opuštěné. Skalní věže, které kdysi kypěly životem a horečnatou aktivitou, jak do nich dělníci razili nové byty, obchody, dílny, sklady, byly teď tiché a prázdné. Můstky a lávky, které spojovaly kamenné římsy kolem jednotlivých pater, schodiště, terasy, lanové dráhy, všechno to stálo, mrtvé, bez užitku.\n\nRa se snažil vyhnout pohledu na ta známá místa, která vlastně ještě nedávno vřela aktivitou. Připomínala mu jeho vlastní zaslepenost, jeho pohodlnou jistotu, jeho nepodloženou víru, že nákaza je něco, co se přežene jako jarní chřipka, že těch pár nemocných se rychle uzdraví. Doktoři s dostatečnou zásobou kyanitu přece dokázali vyléčit cokoliv. Mělo být jen otázkou času, než najdou ten správný způsob jak krystaly správně stimulovat, jak [[nastavit rezonanční frekvence a usměrnit oscilace|Léčení kyanitem]]. Nebo co to vlastně dělali.\n\nKdyž nad tím přemýšlel, a přemýšlel nad tím každé ráno, když vyšel ven, bylo zvláštní, jak si zpočátku úbytku obyvatel nevšiml. Zdálo se, že i když se o nákaze mluví, vlastně nikdo jí netrpí. O to horší bylo zjištění, že jí vlastně trpí skoro všichni, že skoro každý už je v nějakém stádiu nemoci. Ten šok z náhlého a nevysvětlitelného vyprázdnění města byl... \n\nByl to šok. \n\nZavrtěl hlavou, a [[vydal se do nemocnice|Nemocnice den 1a]].

[[...|Den 2]]

Ra nejspíš něco snědl, a zdálo se, že se i svlékl a trochu opláchl studenou vodou. \n\nTeď seděl nahý za stolem a nepřítomně zíral před sebe. Před nějakou dobou ho napadlo, že by možná měl jít spát, ale byl tak unavený, že se nedokázal zvednout. Nejspíš nakonec usnul v sedě za stolem, protože teď se probudil, ztuhlý a studený, a nemohl se rozpomenout na posledních pár desítek minut.\n\nKyanitová lampa stála na stole před ním a matně svítila.\n\nNakonec ji zhasl, pak se potácivě zvedl a dobelhal se k posteli. Složil se na ni, přetáhl přes sebe deku.\n\nA pak přece jen [[usnul|Noc 1]].

[[...|Den 3]]

.passage { width: 600px !important } \n#passages { color: #000000; !important }\n#snapback { visibility:hidden; }\nbody { background-color: #ffffff }

"Xi -" zachraptěl. "Xi, jsme poslední dva v celém městě."\n\nXi vážně přikývl. Bylo zřejmé, že slyšel, co mu Ra říká, ale nedokázal si představit, co to znamená.\n\nRa to zkusil znovu: "Není tu už nikdo kromě tebe a mě."\n\nXi se zarazil. "Nikdo?"\n\nRa zavrtěl hlavou. \n\nChlapec jako by se zmenšil. "Co budeme dělat?" zeptal se po chvíli.\n\nRa sevřel rty a zakroutil hlavou. "V té laboratoři, kde jsi -- kde tě léčili -- je stroj, který by možná mohl všechny uzdravit --"\n\nXi pozorně naslouchal.\n\n"-- ale musel bys do toho stroje vlézt, aby z tvého těla mohl vytvořit něco jako světlo, které by všechny vyléčilo."\n\n"Bolelo by to?"\n\nRa zavrtěl hlavou. "Zemřel bys při tom."\n\nPak bylo dlouho ticho.\n\nNakonec Xi přiškrceným hlasem řekl: "A máma s tátou by pak byli zase zdraví?"\n\n//Copak to nikdy neskončí?// zasténal Ra v duchu. Sbíral sílu.\n\n"Xi, tvoje maminka je dole v nemocnici." Klopil zrak, aby se na chlapce nemusel dívat. "Tatínka jsem tu byl hledat před pár dny." Polkl. "Lanovka byla nahoře, ale nebyl tu."\n\nXi krčil čelo, jak usilovně přemýšlel. "A díval jste se všude?" zeptal se nakonec. "Mezi poli? A v sadu?" \n\nRa se na něj nemohl dívat. Zavrtěl hlavou.\n\n"Tak vidíte," řekl Xi a jeho hlas zněl skoro... radostně? "Určitě do poslední chvíle pracoval, a pak už neměl sílu se dostat domů. On tu zná spoustu míst, kam by se mohl schovat aby na něj nepršelo, a tak." Bodře Ra poplácal po rameni. "On bude v pořádku," prohlásil spokojeně. "Vy neznáte mého tatínka. On jednou..."\n\nA dál nadšeně cosi brebentil. Ra tiše přikyvoval, hlavu sklopenou, oči pevně sevřené.\n\nPak se Xi na chvíli zarazil, jako by si vzpomněl na něco důležitého. "Ra," řekl, "pojďte, musíme zachránit mámu s tátou."\n\nRa se ztěžka postavil a pomalu se vydali [[zpátky k univerzitě|Laboratoř d3a]].\n\n<<set $reklPravdu = 1>>

<<silently>>\n<<if not $slozkyPocitadlo>>\n<<set $slozkyPocitadlo = 1>>\n<<else>>\n<<set $slozkyPocitadlo = $slozkyPocitadlo + 1>>\n<<endif>>\n<<endsilently>>\nRa sebral <<if $slozkyPocitadlo gt 1>>další<<endif>> složku z vrcholu jedné hromady a prolistoval ji. <<if $slozkyPocitadlo lt 4>><<if $slozkyPocitadlo eq 1 or $slozkyPocitadlo eq 3>>Byly to nějaké záznamy o provozu a nastaveních pece.<<else>>Grafy, tabulky, výpočty.<<endif>> Chvíli se snažil něco z toho pochopit, ale pak to vzdal. Odhodil složku zpátky na stůl.<<else>>Zpočátku zprávě nevěnoval pozornost, zdála se mu stejná jako všechny před ní. Suchá technická data o jakési //vyzářené dávce// pro různé energetické hustoty článků. Pak narazil na odkaz na dokument zabývající se plánem rotací zaměstnanců aby byla zajištěna //maximální přípustná dávka//.\n\nCosi v něm se splašilo. Srdce se mu rozbušilo.\n\nZačal rychle prohrabávat hromady dokumentů a složek, až našel tu zprávu. Rychle ji prolistoval.\n\nZtěžka se složil do židle.\n\nRozhlédl se kolem sebe. Modré krystaly byly úplně všude. \n<<endif>>\n\n<<if $slozkyPocitadlo lt 4>>[[<<<|Slévárna d2c]]<<else>>Kdesi v peci cinkl zvonek a poslední napájecí článek pomalu vyjel ven. \n\nRa na něj nejistě hleděl. \n\nRozhlédl se, jestli někde neuvidí alespoň rukavice. \n\nPak sevřel rty. Naložil článek na připravený vozík a [[vyrazil zpátky k univerzitě|Od slévárny]].\n<<set $znalostRadioaktivity = 1>>\n<<endif>>

<<if not $prozkoumalPostel>><<set $prozkoumalPostel=1>>Kámen, který tvořil postel by opracován spíše hrubě, takže kresba byla roztřesená. Ra ji chvíli zkoumal. Pokud to dokázal posoudit, byly na ní namalovány tři skalní věže: jedna vysoká uprostřed a po jedné menší z každé strany. Spíše povrchně byly vyvedeny římsy a mosty mezi věžemi, a Ra usuzoval, že nerovná zelená čára na vrcholu věží má znázorňovat farmy.\n\nAle takových věží s farmami bylo ve městě určitě ke dvěma desítkám a podle jejich výšky se nedalo nic usuzovat -- podle místa kde pozorovatel stál, mohl obrázek ukazovat kteroukoliv z nich. \n\n[[<<<|V pokoji d3c]]\n<<else>>\nRa si prohlédl obrázek ještě jednou. Viděl to co prve: tři věže, ta uprostřed je nejvyšší. Pokud to bylo místo, kde Xi žije, nic neukazovalo na to, kde přesně je.\n\nPak se na obrázek zaměřil ještě jednou. Mezi prostřední a pravou věží byla tenká černá čára, kterou před tím přehlédl. Začal čáru zkoumat podrobněji. \n\nPak zavřel oči, zhluboka vydechl a zavrtěl hlavou.\n\nUž věděl kam [[jít|U lanovky d3a]]. \n<<endif>>

Ra přistavil k rezonátoru stoličku a pomáhal chlapci do klece. \n\nCítil se -- ne, vlastně necítil nic. Všechno v sobě uzavřel. Zpočátku se snažil zjistit, kdy v něm uzrál záměr chlapce obětovat. Bylo to <<if $hledaniNaUniverzite>>během těch hodin, kdy prohledával univerzitu a viděl všechny ty složky plné grafů a statistik, které všechny končily na nule<<else>>když se ploužil městem, žíznivý, unavený a přesto k smrti vyděšený tou prázdnotou<<endif>>?\n\nXi se protáhl otvorem na horní straně klece dovnitř. I když byl ještě malý chlapec, musel se skrčit aby se dovnitř vešel. Byl teď dost vyděšený. Ra prostrčil prsty mezi dráty které ovíjely klec a pokusil se hocha pohladit po prstech. \n\nChtěl něco říct, ale všechno v sobě uzavřel. Nic nemohlo dovnitř ani ven.\n\nPřešel k panelu na kterém mu Te označil lístky příslušné ovladače a pořadí v jakém je potřeba je přepínat.\n\nPomalu otočil prvním přepínačem a rezonátor se dal do pohybu. Jak klec zvolna stoupala vzhůru, Ra cítil, jak pod ním nohy povolují. \n\nPak se ozvalo hlasité cvaknutí dorazu a klec se zastavila.\n\nRa stál u řídícího pultu, ruku nad pákou, která spouštěla celý... proces. A najednou ho zaplavilo vědomí, že to [[nedokáže|Ra to nedokáže]]. Snažil se s ten pocit potlačit, [[bojovat|Ra to dokáže]] s ním, ale byl //tak// unavený.

Ra došel k okraji římsy a ruce -- své //špinavé// ruce -- položil na kamenné zábradlí na jejím okraji.\n\n//Ušel jsem za těch posledních pár dnů kus cesty//, pomyslel si hořce. \n\nAle věděl, že tohle není cesta, kterou by chtěl jít. Věděl, že něco v něm se trvale a nevratně poškodilo. A věděl, že to možná dokázal udělat, ale rozhodně s tím nedokáže žít.\n\n//Byla to dlouhá cesta, ano//, přikývnul. //Ale ještě nejsem na jejím konci.//\n\nJeště zbývalo udělat poslední krok. Jeden, jediný krok.\n\nPřelezl zábradlí a udělal ho.

var _gaq = _gaq || [];\n_gaq.push(['_setAccount', 'UA-38853984-1']);\n_gaq.push(['_trackPageview']);\n\n(function() {\nvar ga = document.createElement('script'); ga.type = 'text/javascript'; ga.async = true;\nga.src = ('https:' == document.location.protocol ? 'https://ssl' : 'http://www') + '.google-analytics.com/ga.js';\nvar s = document.getElementsByTagName('script')[0]; s.parentNode.insertBefore(ga, s);\n})();

Ra seděl a čekal. Zíral na pec a horkem se vlnící vzduch kolem ní.\n\nKdyž ve stroji o hodinu později zacinkal nějaký zvonek, nebyl si jistý, na co, jestli vůbec na něco, myslel.\n\nPoslední napájecí článek se zvolna kutálel ze stroje ven do připraveného koše.\n\nNejistě se postavil -- trochu zavrávoral -- a naložil článek na připravený vozík. Pak zívl a [[a vyrazil zpátky k univerzitě|Od slévárny]].

"Xi," zachrapěl Ra, "musím ještě něco zařídit venku, ale vrátím se, neboj."\n\nXi se na něj díval vystrašenýma očima.\n\n"Nebudeš se bát, slibuješ?"\n\nChlapec přikývl.\n\nRa došel ke dveřím. "Hned budu zpátky," řekl povzbudivě. Pak prošel dveřmi a zabouchl je za sebou.\n\nPak se skácel k zemi. Nemohl. Nemohl tam zůstat s ním. Už takhle toho na něj bylo příliš. <<if $reklPravdu>>Věděl, že kdyby zůstal, nedokázal by se dívat jak... \n\nMusel by to zastavit!<<endif>>\n\nOpřel se zády o dveře a čekal.\n\nPo chvíli se zevnitř znovu ozvala siréna, krátce na to začalo praskání a vibrace jejichž frekvence se stále zvyšovala. \n\nNakonec zvuk přešel v pískot a -- Ra [[ztratil vědomí|Konec]].

Teď už doopravdy nic neslyšel. Jen šel. Krok za krokem. Tělo ho bolelo a každou chvíli se ho křeč v zádech snažila narovnat jako pravítko.\n\nNakonec došel kam mířil. \n\n<<if $hledaniNaUniverzite>>Vešel do pokoje a cestou k posteli sebral ze stolu obrázek malého chlapce, kterého za ruce drží muž a žena. \n\nOpatrně se položil na postel a opřel kresbu o zeď tak, aby na ni dobře viděl.\n\nA pak se jen díval, dokud jeho vědomí nepohltila tma.\n<<else>>Stál pod Stromem života a slunce bylo stále ještě dost vysoko, aby na něj viděl. \n\nPomalu si našel místo na trávníku pod stromem a opatrně se na něj uložil, zády opřený o strom.\n\nA pak sledoval jak slunce mizí za skálou a pomalu se ponořil do temnoty.\n<<endif>>

Nedalo se říct, jak dlouho tam Ra seděl, protože čas po něm stékal a míjel ho. Jeho mysl byla prázdná takovým tím třepotavým způsobem, kdy se myšlenky míhají jedna za druhou, ale žádnou z nich nejde uchopit, u žádné se nejde zastavit.\n\nA celou tu dobu nikdo nepřišel, nikdo se neukázal. A Ra věděl, že tu mizernou knihu nikdy neotevře. \n\nSeděl tam, téměř se nehýbal. Otupělý, vyčerpaný, zhroucený. Jeho oči byly upřené na knihu, ale ve skutečnosti hleděly kamsi daleko za ni, někam, kde--\n\n"Ehm. Promiňte."\n\nRa se zarazil. Předstírat, že to byla jen halucinace bylo tak lákavé.\n\n"Pane," //-- zamrkal --// a odkašlání.\n\nRa zvedl hlavu, a jeho myšlenky se znovu spojily do souvislého proudu.\n\n"--no?" zachraptěl.\n\n"Eh." Stařík, shrbený, kůže svraštělá. Byl zjevně celý nesvůj. "Vy to tu řídíte?" osmělil se nakonec.\n\nRa si promnul dlaněmi obličej. Ruce měl celé zpocené. "Ne," řekl. "Ale nikdo jiný už tu nejspíš není."\n\nStaříka ta informace zjevně nevyvedla z konceptu. "Ano," přikývl. "Jistě." Chvíli se ošíval. Pak pokynul rukou ke knize. "To jsou záznamy o postižených nemocí?"\n\nRa přikývl.\n\n"Mohl byste se podívat, jestli nezkolaboval mladý muž jménem Le? Bydlí v centru, jeden z těch patrových bytů, co se mladým lidem tak líbí. Na promenádě."\n\nRa si staříka chvíli zkoumavě prohlížel. Pak řekl: "Toho jsme hospitalizovali včera."\n\n"Ach." Stařík znovu přikývl. "Jistě. Jistě." Vypadal bezradně.\n\nRa čekal co bude dál.\n\n"Víte, pracuji na určitém výzkumu." \n\nRa se najednou cítil velmi unaveně. //Samozřejmě//, pomyslel si. //Výzkum.// Znovu přikývl, a stařík pokračoval: "Le byl můj asistent. Já," sevřel rty, "já začínám mít příznaky. Jistě, jistě. Spíše méně než dva dny." Odmlčel se. "Hmm. Ano. Potřeboval bych [[pomoc|Centrum d2b]]."\n\nRa neříkal nic. Čekal.\n\nStařík zjevně nevěděl jak pokračovat dál. "Víte," řekl nakonec, "pracuji na léku na tuhle zatracenou nemoc."

<html><a href="http://jiribrossmann.com/interactivefiction/">Jiří Brossmann</a></html>

Kyanitové články začaly ve svých úchytech zářit a konstrukce stroje začala vibrovat energií.\n\nV místnosti se najednou udělalo nesnesitelné horko.\n\n"Neboj se, Xi," zavolal Ra a povzbudivě se na vyděšeného chlapce usmál. "Všechno bude v pořádku."\n\nPak se bzučení změnilo v pískot, a laboratoř se naplnila světlem.

Xi seděl na lavičce před domem. V prachu, který mu pokrýval tvář, mu slzy vymyly světlejší cestičky. Rukama si objímal kolena a lehce se pohupoval.\n\nRa se dobelhal až k němu. Když si sedal, ostře ho píchlo v zádech.\n\nDlouho neříkal nic. Tady nahoře příjemně foukalo, takže mu nebylo horko, a možná by tu dokázal jen tak sedět, opřít se o dům a usnout a už se neprobudit. \n\n"Sedáváte tu často?"\n\nXi přikývl. "Vždycky v létě. Když máma s tátou večer skončí s prací na poli, nachystám jim džbán vody s cukrem a ovocnou šťávou a sedíme tu a povídáme si, nebo hrajeme nějakou hru." Na chvíli se odmlčel, ale zdálo se, že všechny slzy už vyplakal. \n\nA pak seděli na lavičce a Xi [[vyprávěl|Planina d3b]].

Ra postupoval systematicky. Podle jmen na dveřích nejprve našel Teho laboratoř. Prohledal jeho stůl, police se svazky vědeckých publikací, krabice s nezatříděnými dokumenty. Pak pokračoval dole, u zesilovače, kde bylo několik stolů a další police s dokumentací. Znovu nenašel nic. Přemýšlel kam dál by se mohl podívat. Nakonec našel v kancelář rektora a v ní... trezor. Solidní ocelová konstrukce s číselným zámkem. Ovšem že zamčený.\n\nChvíli přemýšlel, jestli by se nedokázal nějak dostat dovnitř, ale ta představa byla samozřejmě absurdní. \n\nNakonec se vydal bludištěm chodeb k [[místnosti, kde by Xi zavřený|V pokoji d3c]].\n<<set $hledaniNaUniverzite = 1>>