Perspektiva

Nejprve obrázek:

A dál: Přemýšlel jsem v poslední době hodně o tvorbě a konzumu. Něco v tom smyslu, že bych chtěl tvořit, ale místo toho konzumuji. Mám rozpracovaných několik interaktivních povídek, asi dvě nebo tři hry, textový editor a tak dále a tak podobně. A co dělám místo toho, abych na nich pracoval, abych tvořil? Konzumuji. Ne že bych se snad snažil dohnat všechny díly Breaking Bad, nebo něco podobného. Ne, ne. Konzumuji zodpovědně.

Loni jsem značně protřídil zdroje, které sleduji skrze RSS, letos jsem vyfázoval ty poslední dva seriály, na které jsem se ještě díval (a nabral jen Doctor Who jako studijní materiál), do konce jsem dohrál jen dvě hry (Spec Ops: The Line a The Walking Dead a to především proto, že jsou zajímavé tím o čem a jak vyprávějí), jinak většinou hraji první hodinu dvě, abych se poučil jak fungují různé herní mechaniky pro svou vlastní tvorbu, která, tak nějak, nepřichází.

Nepřichází, protože mám stále plnou frontu článků k přečtení, v Kindlu i na policích plno knih, které chci přečíst a hry ve Steamu přibývají rychleji než je stačím stahovat. A snažím se nějak vyrovnat se s těmito pomníky osobního selhání, místo abych dopsal asi nejlepší fikci, kterou jsem zatím vymyslel, nebo konečně doprogramoval hru kterou programuji mnohem pomaleji, než bych chtěl.

Přemýšlím čím to je, že se nedokážu soustředit na tvoření a místo toho se věnuji konzumaci. Určitě bych to mohl svádět na práci, a vymlouvat se, že si přece potřebuji odpočinout, a že samá práce dělá z lidí blbce, ale objektivně vidím, že vyvážení práce/soukromí mám v tuto chvíli dobré (pracuji intenzivně, ale v rozumném rozsahu), myslím, že ani nejsem vyhořelý, nebo něco v tom smyslu. Problém, je prostě v tom, že se nějak nedokážu přinutit tvořit.

A co je nejdepresivnější: všechno to čtení článků z internetu mě neuspokojuje. Jistě, jsou plné velkých a důležitých pravd… (Hmmm, ne, ne. Co takhle:) velkých a důležitých pravd… (Ani to není ono. Co tohle:) VELKÝCH A DŮLEŽITÝCH PRAVD (Ano, to je ono!), ale připadám si jako v dozvukové komoře, kde někdo řeže na cirkulárce. Jsou to pořád ty samé… řeči. Všechno jsem to už někde slyšel, se vším souhlasím. Tak proč tím, proboha, zabíjím čas? Ano, občas najdu něco, co mě vyvádí z konceptu, co je mi proti srsti (např. Jonathan Blow a jeho twitter), nebo obsahuje věci, které jsou pro mě nové i obsahem a ne jen formou (Leigh Alexander, například, občas píše zajímavé osobní texty), ale jinak —

Ach, ano, vím co si myslíte, ale ten problém není tak jednoduchý, že bych byl prvoplánový idiot. Já bych se rád obohatil o něco nového, něco, s čím jsem ještě nepřišel do styku, ale bohužel jsem nabyl pocit, že většina vjemů, myšlenek a zážitků je jaksi archetypálních. Mají několik základních podob, které se neustále opakují, jen s různými obměnami. Jsou různé varianty sociálních interakcí nebo důsledků jejich absence, různé formy nespravedlnosti, útlaku a bezpráví, se kterými je tak zatraceně těžké něco udělat, existují různými prostředky vyvolané emoce a fyzické zážitky, které ovšem nakonec opět konvergují k nějaké základní paletě, jen s různými stupni síly.

A tenhle pocit, že ve skutečnosti jen stále dokola opakujeme to samé, a jen sami sebe přesvědčujeme, že nová forma přináší nový obsah, je to co, způsobuje, že se cítím… podvedený?

Ano. Teď je to zřejmé, že? A velmi, velmi terapeutické.

Přiznávám: netvořím, protože mám strach, že jediné, čeho dosáhnu bude, že přihodím další lopatu trusu na už tak dost rozsáhlé hnojiště. A čeho se opravdu děsím je, že kousky toho zázraku se ujmou a někoho, kdo by potřeboval vykolejit, utvrdí v jeho vlastních přesvědčeních. Protože nepochybuji o tom, že jsem ve své konzumentské zaslepenosti, promiňte, vyhraněnosti, až nechutně statisticky průměrný.

Žijeme v děsivém světě, kde služba jako Google Play Music umí po pár dnech sestavit playlist, na kterém hrají jen samé písničky, které se mi líbí a kde mi Twitter nabízí ke sledování jen lidi, s jejichž názory souhlasím (a musím někoho z nich začíst sledovat, protože asi není normální sledovat méně než sedm lidí). Nevím jestli chci být součástí té mašinérie jen proto, abych uspokojil své kreativní ambice, jestli chci promazávat tak zhoubně samožerný stroj, nebo mu dodávat zdání legitimity a diverzity tím, že jej budu kritizovat (například tím, že budu záměrně psát dlouhé texty, abych šel proti proudu instantizace).

Takže jsem z toho malinko vykolejený, protože před pár lety jsem sice neznal své místo ve světě, ale měl svou svobodou tvořit. Teď jsem zděšený, protože se zdá, že mé místo je někde na hranici mezi téměř úplnou svobodou a téměř úplným vazalstvím, a že to místo je plné lidí jako jsem já.

Bylo mi letos 37 let. Podle Českého statistického úřadu mám před sebou kolem 37 let života, plus mínus nějaký rok. Jak jsem řekl hned na začátku: