Eintopf

Plánoval jsem bilanční post už někdy od října. O tom, jak jsem zase začal psát, a jak je to príma (a že pracuji na další interaktivní fikci, která je ambicioznější než ta první, bohužel však časově koliduje s mou snahou naprogramovat hru), a že jsem někdy v polovině roku zjistil, že jsem v práci krapánek vyhořel (a jak je to zvláštní, protože jsem vlastně začal dělat to, co jsem chtěl dělat poslední dva roky, ale ukázalo se, že technologie jsou irelevantní, přesně jak jsem to už delší dobu tvrdil, ale tak nějak jsem tomu nevěřil) a našel si jiné zaměstnání (v polovodivém průmyslu — i když tentokrát u jiné společnosti než posledně — a zatím jsem zcela spokojen) a že jsem rámci toho procesu odmítl místo v Seznamu, protože se ke mně jejich personalistka chovala jako k idiotovi (a já jsem, jak jinak, superhvězda), a že jsem od února do října zhubnul o nějakých dvacet kilo a zatím to vypadá, že mi to vydrží (a zjistil jsem, že opravdu platí ono poněkud neoblíbené nepřežírat a hýbat), a že se mi snad už opravdu podařilo přestat kouřit (až na vzácné výjimky spojené s konzumací většího množství piva tak jednou za čtyři měsíce), a že na mě malinko leze krize středního věku (teď, co jsem v polovině progressbaru).

Ale řeknu vám upřímně, že čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi to přijde, že tyhle year in review posty jsou jako páteční karbanátky ve školní jídelně. Moje manželka ví co dělám, a všem ostatním jsem já v zrcadle času dost u zádě a asi si nechcete kazit žaludek neuspořádanou směsí samolibého poplácávání po rameni, jaký jsem to byl letos zase pašák.

A chvíli jsem si říkal, že bych tedy review nahradil preview, a napsal pár jakoby předsevzetí, nicméně to je snad ještě zhovadilejší útvar. Navíc jediné na čem záleží (na tomto místě) je, jestli se mi podaří začít psát víc kratších blogísků, tak jak to mám v úmyslu už dobré dva roky. Takže asi tak.

Rozhodně bych si ale přál, abychom se všichni měli minimálně stejně dobře jako loni, pokud možno o něco málo lépe. Ale ne o moc, abychom si toho zlepšení vážili, protože mám pořád silnější pocit, že jsme my Evropani banda zpovykaných rozežraných harantů, které nic není dost dobré.

Takže asi tak.

A abych nezapomněl: hodně štěstí!