Trollollo

Jak jsem tak narychlo skenoval Oracle wins Android-Java copyright appeal: API code copyrightable, new trial on fair use, napadla mě vážně roztomilá myšlenka: po softwarově patentových trollech bychom mohli mít i trolly softwarově copyrightové.

Ti by mohli automaticky generovat všechen syntakticky správný kód ve vesmíru a publikovat ho pod GPL s nabídkou na licencování pod komerční licencí. Cokoliv co by kdo naprogramoval by pak porušovalo ten či onen copyright a všichni by museli platit těm, kdo tuhle mezeru na trhu zaplní jako první. Technologicky je to triviální, výpočetního výkonu je dost, nějaké to drobné genetické programovaní by mohlo významně pomoci.

Vážně moc pěkná představa.

Abych nezapomněl, ep. 1

Námět na veselý 2D platformer:

Hrajeme za dítě prchající z Hondurasu za svou matkou, která před dvanácti lety odešla pracovat do USA jako nelegální přistěhovalec. Pokaždé když dítě během cesty umře, pokračujeme jako jiné dítě, které putuje za jinou matkou.

Více viz Enrique’s Journey a na Wikipedii.

Někdo to rád dlouhé

Je delší opravdu lepší? Kdysi dávno jsem si myslel, že ano, a dokonce jsem se vyjadřoval v tom smyslu, že kdo se slastně nerochní v dlouhý textech je ne snad přímo póvl, ale rozhodně se neřadí do té vyšší sečtělé kasty, ke které jsem se tehdy počítal já sám.

Od elitářství jsem se přesunul zpět k intelektuálnímu proletariátu, a co dnes oceňuji je stručnost. Chápu, že profesionálním autorům imponuje možnost napsat něco dlouhého, ale mně, jakožto člověku s mnoha povinnostmi a jen velmi omezeným kvantem volného času, se zbytečně dlouhé články zajídají.

Souvisí to nejspíš s tím, že jsem toho jaksi průběžně dost načetl (jakkoliv v poslední době je můj výkon, zejména v oblasti knih, opravdu zoufalý), a jak jsem už psal, občas mi přijde, že se věci opakují častěji, než je stačím zapomínat. A možná je na vinně také poměrně výrazný posun k show, don’t tell, který jsem jaksi organicky prodělal.

Unavuje mě číst předlouhé úvody, doslovná vysvětlení, obsáhlé závěry. Pokud někdo chce něco sdělit, ať to napíše tak stručně jak je to jen možné. Ani slovo navíc. Naší vesnicí imperialističtí grafomani neprojdou. Nebo něco v tom smyslu. Samozřejmě: nevztahuji toto pravidlo na blogísky a podobné formáty, nicméně jakýkoliv text, za který někdo dostane zaplaceno, by měl být nejen tak dlouhý jak potřebuje, ale také tak krátký jak je to jen možné.

Proto se pro mě postupně stal nesnesitelný Wired, který se v době, kdy jsem ho ještě četl přímo vyžíval v mnohomluvných úvodech a trvalo věky, než se dostal k tomu co mi přišlo zajímavé. Proto mám obrovské problémy dočíst Hejno bez ptáků, kde se nic neukazuje, ale zato všechno podrobně vysvětluje. Proto jsem se po přečtení několika posledních blogů od Martina Malého rozhodl, že přestanu s tím, co jsem doteď považoval za svůj styl a přesunu se k civilnímu psaní. Nechci ze sebe nic páčit proto, abych dodržel délku, nebo nevynechal příležitost udělat pitomý vtip.

Chvíli jsem myslel, že to, co mi vyhovuje, je Twitter. Ale není tomu tak. Twitter je dobrý na sdílení odkazů na Youtube když se jednou za čas podívám na dno láhve, ale cokoliv podstatnějšího si zaslouží být nejen tak krátké jak to Twitter dovoluje, ale také tak dlouhé, jak je potřeba.

Takže v rámci experimentu zkusím přestat na chvíli tweetovat, a místo toho zkusím překonat svůj odpor k tomu psát cokoliv, když na něčem pracuji.