Aspik

Intertnet je plný samodiagnostikovaných majitelů Aspergerova syndromu.

Samozřejmě nikomu nechci upírat právo na trochu té hypochondrie, ale nabyl jsem dojmu, že v drtivé většině případů jde o typický příklad záměny korelace s kauzalitou. Takový aspík (dočetl jsem se, že tak se tito jedinci označují mezi přáteli), si nastuduje jaké jsou projevy choroby, vyhledá své vlastní osobní problémy, namapuje je na vhodné syndromy a prohlásí se za nemocného. Úplně jako nějaké kouzlo.

Na rovinu: sociální interakce jsou složitý problém a to, že denně interagujeme s čím dál tím více lidmi to rozhodně neulehčuje. Máme dokonce Dunbarovo číslo, které říká, že jsme s to udržovat sociální vztahy s nějakými 150 jedinci, nicméně velká města, velké firmy, velké sociální sítě a širokospektrální komunikace nás tlačí k tomu, abychom toto číslo řádově překračovali. Pak možná není divu, že často a epicky tápeme jak se chovat k lidem, s nimiž se vidíme málo nebo nejsme v dostatečně intenzivním kontaktu.

Chci říct, že i když se opravdu snažím a věnuji úvahám o tom co a proč dělám v komunikaci s lidmi špatně, jsou chvíle, kdy plácnu nějakou tragickou hovadinu, která někomu může zranit city nebo ho rozrušit. Nicméně nikdy mě nenapadlo připisovat takové selhání tomu, že bych trpěl nějakou mozkovou poruchou, shodou okolností takovou, která by ze mě dělala tak sexy sekáče jako je Benedict Cumberbatch v Sherlockovi.

Čili možná, spíš než hledat zástupné důvody, proč nejsme s to dobře a citlivě komunikovat s ostatními, by bylo zajímavé začít pracovat na tom, abychom si tak nějak navzájem porozuměli.