Dilema

Někdy je to prostě potřeba udělat. Myslím vykašlat se na to, co by člověk dělat měl a dělat to, co dělat chce. Zejména pokud jde o volný čas.

Takže co bych dělat měl, je programovat Lithium. Co dělat chci, je psát další interaktivní povídky. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsem Twee plugin do svého fantastického editoru doplnil diagramovacím oknem, kde se mohu kochat strukturou povídky tak nějak vizuálně.

Chtělo by se mi říct, že nutkání dělat to, co bych měl, místo toho co chci (což je jistě svaté právo každého středostavovského obyvatele rozvinutých — nebo jen mírně zaostalých — zemí), pochází od mých zvrácených hodnot. Že jaksi chci být nechutně bohatý z nechutně vysokých prodejů hry na appstorech (99 centů za kus), a kašlu na to, že to, co napíšu možná přivede jednoho, nebo dokonce dva lidi k zamyšlení. Ale jako obvykle to není tak jednoduché.

Důvodů proč bych chtěl mít svůj malý krámek s hrami je několik a možnost přivydělat si není zdaleka na prvním místě (i když samozřejmě by se mi líbilo mít v záloze malý soukromý podnik, který by mě mohl uživit až mi bude kolem šedesáti, budu mít před sebou ještě tak patnáct let na trhu práce ale už mě nikdo nebude chtít zaměstnat, protože budu starý). Hlavní je, jako obvykle, prestiž. Vytasit na někoho mobilní telefon a ukázat mu blikající obrazovku a říct, “Hle, toto jsem stvořil”, je určitě víc kewl, než “Tady, můžeš dvě tři hodiny strávit čtením interaktivního existenciálního dramatu”, že ano.

Tahle prestiž, to je věc.

Problém je v tom, že jsem momentálně tak trochu ve stavu, kdy touha po prestiži je válcována touhou něco sdělit, a nejrychlejší způsob, jak v tomto směru selhat, je napsat interaktivní povídku.

Takže jsem naostřil textový editor, nakoupil čaje, naklikal playlist a pouštím se do toho.

Jen na částečný úvazek, samozřejmě, protože, dělat to, co člověk chce, místo toho, co by měl, je značně změkčilé.

Eintopf

Plánoval jsem bilanční post už někdy od října. O tom, jak jsem zase začal psát, a jak je to príma (a že pracuji na další interaktivní fikci, která je ambicioznější než ta první, bohužel však časově koliduje s mou snahou naprogramovat hru), a že jsem někdy v polovině roku zjistil, že jsem v práci krapánek vyhořel (a jak je to zvláštní, protože jsem vlastně začal dělat to, co jsem chtěl dělat poslední dva roky, ale ukázalo se, že technologie jsou irelevantní, přesně jak jsem to už delší dobu tvrdil, ale tak nějak jsem tomu nevěřil) a našel si jiné zaměstnání (v polovodivém průmyslu — i když tentokrát u jiné společnosti než posledně — a zatím jsem zcela spokojen) a že jsem rámci toho procesu odmítl místo v Seznamu, protože se ke mně jejich personalistka chovala jako k idiotovi (a já jsem, jak jinak, superhvězda), a že jsem od února do října zhubnul o nějakých dvacet kilo a zatím to vypadá, že mi to vydrží (a zjistil jsem, že opravdu platí ono poněkud neoblíbené nepřežírat a hýbat), a že se mi snad už opravdu podařilo přestat kouřit (až na vzácné výjimky spojené s konzumací většího množství piva tak jednou za čtyři měsíce), a že na mě malinko leze krize středního věku (teď, co jsem v polovině progressbaru).

Ale řeknu vám upřímně, že čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi to přijde, že tyhle year in review posty jsou jako páteční karbanátky ve školní jídelně. Moje manželka ví co dělám, a všem ostatním jsem já v zrcadle času dost u zádě a asi si nechcete kazit žaludek neuspořádanou směsí samolibého poplácávání po rameni, jaký jsem to byl letos zase pašák.

A chvíli jsem si říkal, že bych tedy review nahradil preview, a napsal pár jakoby předsevzetí, nicméně to je snad ještě zhovadilejší útvar. Navíc jediné na čem záleží (na tomto místě) je, jestli se mi podaří začít psát víc kratších blogísků, tak jak to mám v úmyslu už dobré dva roky. Takže asi tak.

Rozhodně bych si ale přál, abychom se všichni měli minimálně stejně dobře jako loni, pokud možno o něco málo lépe. Ale ne o moc, abychom si toho zlepšení vážili, protože mám pořád silnější pocit, že jsme my Evropani banda zpovykaných rozežraných harantů, které nic není dost dobré.

Takže asi tak.

A abych nezapomněl: hodně štěstí!

Perspektiva

Nejprve obrázek:

A dál: Přemýšlel jsem v poslední době hodně o tvorbě a konzumu. Něco v tom smyslu, že bych chtěl tvořit, ale místo toho konzumuji. Mám rozpracovaných několik interaktivních povídek, asi dvě nebo tři hry, textový editor a tak dále a tak podobně. A co dělám místo toho, abych na nich pracoval, abych tvořil? Konzumuji. Ne že bych se snad snažil dohnat všechny díly Breaking Bad, nebo něco podobného. Ne, ne. Konzumuji zodpovědně.

Loni jsem značně protřídil zdroje, které sleduji skrze RSS, letos jsem vyfázoval ty poslední dva seriály, na které jsem se ještě díval (a nabral jen Doctor Who jako studijní materiál), do konce jsem dohrál jen dvě hry (Spec Ops: The Line a The Walking Dead a to především proto, že jsou zajímavé tím o čem a jak vyprávějí), jinak většinou hraji první hodinu dvě, abych se poučil jak fungují různé herní mechaniky pro svou vlastní tvorbu, která, tak nějak, nepřichází.

Nepřichází, protože mám stále plnou frontu článků k přečtení, v Kindlu i na policích plno knih, které chci přečíst a hry ve Steamu přibývají rychleji než je stačím stahovat. A snažím se nějak vyrovnat se s těmito pomníky osobního selhání, místo abych dopsal asi nejlepší fikci, kterou jsem zatím vymyslel, nebo konečně doprogramoval hru kterou programuji mnohem pomaleji, než bych chtěl.

Přemýšlím čím to je, že se nedokážu soustředit na tvoření a místo toho se věnuji konzumaci. Určitě bych to mohl svádět na práci, a vymlouvat se, že si přece potřebuji odpočinout, a že samá práce dělá z lidí blbce, ale objektivně vidím, že vyvážení práce/soukromí mám v tuto chvíli dobré (pracuji intenzivně, ale v rozumném rozsahu), myslím, že ani nejsem vyhořelý, nebo něco v tom smyslu. Problém, je prostě v tom, že se nějak nedokážu přinutit tvořit.

A co je nejdepresivnější: všechno to čtení článků z internetu mě neuspokojuje. Jistě, jsou plné velkých a důležitých pravd… (Hmmm, ne, ne. Co takhle:) velkých a důležitých pravd… (Ani to není ono. Co tohle:) VELKÝCH A DŮLEŽITÝCH PRAVD (Ano, to je ono!), ale připadám si jako v dozvukové komoře, kde někdo řeže na cirkulárce. Jsou to pořád ty samé… řeči. Všechno jsem to už někde slyšel, se vším souhlasím. Tak proč tím, proboha, zabíjím čas? Ano, občas najdu něco, co mě vyvádí z konceptu, co je mi proti srsti (např. Jonathan Blow a jeho twitter), nebo obsahuje věci, které jsou pro mě nové i obsahem a ne jen formou (Leigh Alexander, například, občas píše zajímavé osobní texty), ale jinak —

Ach, ano, vím co si myslíte, ale ten problém není tak jednoduchý, že bych byl prvoplánový idiot. Já bych se rád obohatil o něco nového, něco, s čím jsem ještě nepřišel do styku, ale bohužel jsem nabyl pocit, že většina vjemů, myšlenek a zážitků je jaksi archetypálních. Mají několik základních podob, které se neustále opakují, jen s různými obměnami. Jsou různé varianty sociálních interakcí nebo důsledků jejich absence, různé formy nespravedlnosti, útlaku a bezpráví, se kterými je tak zatraceně těžké něco udělat, existují různými prostředky vyvolané emoce a fyzické zážitky, které ovšem nakonec opět konvergují k nějaké základní paletě, jen s různými stupni síly.

A tenhle pocit, že ve skutečnosti jen stále dokola opakujeme to samé, a jen sami sebe přesvědčujeme, že nová forma přináší nový obsah, je to co, způsobuje, že se cítím… podvedený?

Ano. Teď je to zřejmé, že? A velmi, velmi terapeutické.

Přiznávám: netvořím, protože mám strach, že jediné, čeho dosáhnu bude, že přihodím další lopatu trusu na už tak dost rozsáhlé hnojiště. A čeho se opravdu děsím je, že kousky toho zázraku se ujmou a někoho, kdo by potřeboval vykolejit, utvrdí v jeho vlastních přesvědčeních. Protože nepochybuji o tom, že jsem ve své konzumentské zaslepenosti, promiňte, vyhraněnosti, až nechutně statisticky průměrný.

Žijeme v děsivém světě, kde služba jako Google Play Music umí po pár dnech sestavit playlist, na kterém hrají jen samé písničky, které se mi líbí a kde mi Twitter nabízí ke sledování jen lidi, s jejichž názory souhlasím (a musím někoho z nich začíst sledovat, protože asi není normální sledovat méně než sedm lidí). Nevím jestli chci být součástí té mašinérie jen proto, abych uspokojil své kreativní ambice, jestli chci promazávat tak zhoubně samožerný stroj, nebo mu dodávat zdání legitimity a diverzity tím, že jej budu kritizovat (například tím, že budu záměrně psát dlouhé texty, abych šel proti proudu instantizace).

Takže jsem z toho malinko vykolejený, protože před pár lety jsem sice neznal své místo ve světě, ale měl svou svobodou tvořit. Teď jsem zděšený, protože se zdá, že mé místo je někde na hranici mezi téměř úplnou svobodou a téměř úplným vazalstvím, a že to místo je plné lidí jako jsem já.

Bylo mi letos 37 let. Podle Českého statistického úřadu mám před sebou kolem 37 let života, plus mínus nějaký rok. Jak jsem řekl hned na začátku:

Muži, kteří nerozumí ženám

Anita Sarkeesianová je jednou z osob, které Internet opravdu a upřímně nenávidí. A má k tomu důvod: Sarkeesianová opakovaně a vytrvale poukazuje na projevy skrytého i otevřeného, nevědomého i vědomého mužského šovinismu a stereotypního užívání žen/ženských postav ve stále ještě především maskulinními zvyklostmi ovládané společnosti.

Každý, kdo má doma dvě děti rozdílného pohlaví musí souhlasně přikyvovat nad její dvoudílnou minisérií The LEGO Boys Club (část první a druhá) a každý kdo se alespoň elementárně zajímá o videohry by měl vidět sérii Damsel in Distress (část první, druhá a třetí) a strávit několik soustředěných minut nad analýzou jejích pozorování.

Na Sarkeesianové feminismu se mi líbí, že je v podstatě umírněný, ne agresivně militantní a poměrně dobře podložený pozorováními a příklady. Je zjevné, že Sarkeesianová ví, že jedno sarkastické ušklíbnutí vydá za celé minuty fanatického dštění ohně a síry na zvrácená openisená monstra. Protože šovinismus, stejně jako rasismus, lze častěji vysvětlit nevědomostí až hloupostí, než skutečně zlým úmyslem.

Takže, co jsem chtěl v této souvislosti poznamenat, je že jsem si před časem uvědomil, jak téměř výhradně mužská vždy byla (a možná ještě bude) má, ehm, narativní tvorba. Pokud jsem kdy použil ženskou postavu, byla spíše kulisou, doplňkem k dějotvorným mužským figurám (pokud tedy nebyla přímo damsel in distress, tak jak to Sarkeesianová popisuje ve své sérii).

A nestálo to moc přemýšlení uvědomit si proč tomu tak je.

Můj problém (a obávám se, že ho sdílím s mnoha muži) je ten, že ženám nerozumím. Tedy: vypozoroval jsem určité behaviorální vzory, které mají ženy společné a dokážu se většinou ve stavovém prostoru interakcí se ženami pohybovat tak, abych se vyhnul vyloženým nášlapným minám (např. “logicky” argumentovat ve chvíli kdy mám poskytovat bezvýhradnou podporu), nebo neschytal smích (který si překvapivě velké procentu mužů plete s oceněním toho, co považují za vlastní vtipnost). Ale pořád nerozumím tomu proč ženy slyší to co slyší a reagují tak jak reagují.

A jediné logické vysvětlení toho proč ke kterému jsem schopen dojít je to, že naše společnost se opravdu pohybuje v zajetých stereotypech, že muži se ve skutečnosti nikdy nesnaží pochopit ženy a že v rámci stejných stereotypů jsou ženy smířeny s tím, že jim muži nerozumí a tak nějak jim nedokáží vysvětlit (nebo spíš natlouct do hlav?) co se právě děje. (Všimněte si, že předchozí věta dělá přesně to co kritizuje — staví muže do role obětí ženské konspirace/lenosti/nechopnosti; a opravdu neumím to, co chci říct, formulovat tak, aby vina na nekompatibilitě byla spravedlivě rozložena.)

Takže: jak chcete psát postavy, jejichž vnitřnímu světu ani elementárně nerozumíte? Vyjdete ze stereotypů které znáte, použijete to, v čem jste vyrostli, uchýlíte se k všeobecně známým pravdám. A kladná zpětná vazba se uzavírá.

Tak. Problém je pojmenován. Teď už jen zbývá pokusit se to nějak změnit.