Stalo se

Ach.

Po takové době.

Nicméně.

Provedl jsem určitou reorganizaci svého internetového portfolia, spočívající zejména v tom, že jsem se rozhodl zbavit se domény naracea.com a přesměrovat všechny své aktivity sem.

Důvody jsou pořád stejné: udržovat více než jednu instalaci WordPressu není něco, co bych byl ochoten snášet, takže statické zálohy jak festivalu tak naracey skončily v podsložkách tohoto webu (viz položky Blog a Projects na boku). Jelikož mě takové věci nezajímají ani co by se za nehet vešlo, došel ve svém studiu nastavení redirekce jen k řádku “redirect 301 / http://adresa”. Nějaké hluboké přesměrování je daleko za hranicí toho, co jsem ochoten pro mumifikaci svých předchozích aktivit udělat, takže to bude muset stačit.

Co z toho jaksi implicitně plyne je, že naracea jako taková se přesouvá definitivně do stavu “abandoned”. Repozitář s posledním stavem projektu (tedy ve chvíli, kdy jsme se odvážně rozhodl celý editor refaktorovat a tak dále) je dostupný na bitbucketu. Musím říct, že to byl dobrý projekt, naučil jsme se na něm spoustu věcí a i když nakonec k ničemu nevedl, jsem rád, že jsem se mu těch pár let věnoval. Na psaní momentálně používám Atom, který (doplněný o nějaké pluginy) víceméně dělá co potřebuji (až na téměř neřešitelný problém klávesy AltGr).

Pokud jde o další projekty, tak momentálně věnuji úsilí rozvíjení svých pokusů s textovými hrami. Což v zásadě znamená, že v ES2015 programuji základ pro skutečnou (textovou) hru, nikoliv jen interaktivní povídku jako v případě Hrdiny nebo Driftu. V rámci širšího sociologického experimentu své programování občas (převážně v pátek a v sobotu v noci) streamuji přes Twitch.tv, a teď, kdy se mi snad podařilo nastavit správně OBS a vysílá se už i okno textového editoru, možná v budoucnu bude vidět i nějaký ten lítý souboj já vs moderní Javascript; určitě sem dám vědět až podobná chvíle nastane s příslušnými odkazy. Hlavním cílem streamování je zabránit mi v neustálém těkání mezi různými věcmi v době, kdy se opravdu upřímně rozhodnu, že budu něco dělat (jako se to děje například v tuto chvíli). A samozřejmě — sledovat někoho při programování je neuvěřitelně nudná a nezáživná aktivita.

Takže tak.

Zatmění

Korporace milují Eclipse. Je to přesně ten druh softwaru, kterému nedokáží odolat: důkladně architektovaná Java, rozšiřitelná, legitimizovaná všemi ostatními, kdo ji používají, distribuují a zvelebují. A přitom je všechno to potěšení zadarmo!

Ale: Eclipse nejzářnějším příkladem, toho, jak vývoj softwaru upadl do jakéhosi podivného stavu, kdy jsou náklady na vývoj minimalizovány za cenu brutálního nárůstu nákladů uživatelů. Místo toho, aby na moderním hardwaru běžely aplikace rychleji a rychleji… čekáme. Čekáme až se spustí, až provedou operaci, až se ukončí.

A co jsme udělali, když obědy zdarma skončily, a frekvence procesorů přestaly růst? Ó, ne, nechytili jsme se za nos a nezačali optimalizovat, zjednodušovat, zrychlovat. To by bylo… zpátečnické. Protože principem naší společnosti je růst. Dokud software a jeho nároky rostou, je svět v pořádku. Jakmile se začnou zmenšovat, je něco špatně.

A tak jsme začali růst jinak. Začali jsme přidávat jádra, paměť, a tak dále. To je správná cesta. V tom je to opravdové falické uspokojení.

A ano, i já jsem vinen. Lepil jsem na sebe jednu abstrakci za druhou a lebedil si, jak sofistikovaný jsem, jak krásně mi to… roste. Bez ohledu na to, že na banální aplikaci potřebuji gigabajt paměti a čtyři jádra procesoru.

Ale když se tak dívám na Eclipse, říkám si, že všechno má své meze. Že bychom se možná měli zastavit a zamyslet se nad tím, jestli něco neděláme špatně. Ne že bychom snad měli všechno zahodit a začít znova. To je delší a dražší cesta ke stejnému stavu v jakém jsme dnes.

Ale možná bychom si měli pokaždé, než přidáme další úroveň indirekce, zkusit spustit Eclipse, abychom věděli kam až věci mohou dojít.

Aspik

Intertnet je plný samodiagnostikovaných majitelů Aspergerova syndromu.

Samozřejmě nikomu nechci upírat právo na trochu té hypochondrie, ale nabyl jsem dojmu, že v drtivé většině případů jde o typický příklad záměny korelace s kauzalitou. Takový aspík (dočetl jsem se, že tak se tito jedinci označují mezi přáteli), si nastuduje jaké jsou projevy choroby, vyhledá své vlastní osobní problémy, namapuje je na vhodné syndromy a prohlásí se za nemocného. Úplně jako nějaké kouzlo.

Na rovinu: sociální interakce jsou složitý problém a to, že denně interagujeme s čím dál tím více lidmi to rozhodně neulehčuje. Máme dokonce Dunbarovo číslo, které říká, že jsme s to udržovat sociální vztahy s nějakými 150 jedinci, nicméně velká města, velké firmy, velké sociální sítě a širokospektrální komunikace nás tlačí k tomu, abychom toto číslo řádově překračovali. Pak možná není divu, že často a epicky tápeme jak se chovat k lidem, s nimiž se vidíme málo nebo nejsme v dostatečně intenzivním kontaktu.

Chci říct, že i když se opravdu snažím a věnuji úvahám o tom co a proč dělám v komunikaci s lidmi špatně, jsou chvíle, kdy plácnu nějakou tragickou hovadinu, která někomu může zranit city nebo ho rozrušit. Nicméně nikdy mě nenapadlo připisovat takové selhání tomu, že bych trpěl nějakou mozkovou poruchou, shodou okolností takovou, která by ze mě dělala tak sexy sekáče jako je Benedict Cumberbatch v Sherlockovi.

Čili možná, spíš než hledat zástupné důvody, proč nejsme s to dobře a citlivě komunikovat s ostatními, by bylo zajímavé začít pracovat na tom, abychom si tak nějak navzájem porozuměli.

Předlohy

Žijeme v době velkých vzorů. Možná, že to tak bylo vždycky, a je to jen kombinace mediálního obrazu a konzumní podstaty západní společnosti, co dělá neustálé předhazovaní Velkých Vzorů nám, nemytým masám, opravdu vražedným.

Kamkoliv se podívám, tam vidím někoho krásného, mladého a úspěšného. A upřímně: bude se to jen zhoršovat. Jak se pozvolna prohořívám časem, stává se ve stínu všech těch velikánů úspěchu do třiceti let můj dokonale šťastný život nesnesitelně… Bezvýznamným? Nudným? Neúspěšným?

A možná ve velkém měřítku takovým i je. Co je důležité, je, že lokálně, v rozměrech, které dokáže jedinec tak nějak uceleně uchopit, je to dobrý a smysluplný život. Ale je zatraceně těžké si tohle vědomí udržet. Všude kolem číhají noční lovci, kteří se už už chystají snést na mou banální a přesto naplňující existenci a rozcupovat ji na kusy nějakým tím Velkým Dílem. A není to jejich úspěch, co je tak zdrcující. Je to skutečnost, že média prezentují ten úspěchu jako cosi, co vzniklo téměř samo, bez úsilí, bez obětí, bez odříkání.

Protože taková už ideově nezávadná pohádka je. Námaha je v ní pouze iluzorní. Dobrý chasník je odsouzen k úspěchu od první věty. A je dost možné, že ve své zastydlé dětinskosti jsou takové pohádky to, co chceme. Ale, zatraceně, rozhodně nejsou to, co potřebujeme! Protože i když to někdy skoro vypadá, že úspěšní jsou všichni kolem a jediný já jsem ňouma bez trofeje, která by se dala vystavit na podstavec a obdivovat v tichém vytržení, pravda je přesně opačná: všichni jsme, tak či onak, neuvěřitelní břídilové.

Dokonale úspěšný jedinec je fikce, je to smyčka kladné zpětné vazby, která nás ujišťuje o vlastní bezvýznamnosti, postradatelnosti, nahraditelnosti. A takový pocit je jistě nutné kompenzovat, pokud chce člověk zažívat když už ne štěstí, tak alespoň šťastné pocity.

A co může být lepším substitutem štěstí, než nezřízená spotřeba? Lidé slastně vzdychající při rozbalovaní krabic se zbytným zbožím, lidé nasávající módní trendy do obou nosních dírek současně, lidé sedící na vrcholcích velehor věcí, jejichž hlavní úlohou je způsobit další frustraci, ovšem s příslibem konečného štěstí ve verzi N+1.

Pojďte: pro každého máme něco: tady je někdo kdo zkrásněl, ten zase zhubnul, tamten vybudoval firmu z ničeho, a dalšího už všichni znají a to je možná ten největší úspěch vůbec! Už se cítíte jako nula? Tak neváhejte a kompenzujte!

Takže.

Takže se snažím odolávat, věnuji se mentální fortifikaci, vyhýbám se falešným prorokům úspěchu, a když se mě někdo zeptá jak se vede, říkám, že prostě báječně.

Trollollo

Jak jsem tak narychlo skenoval Oracle wins Android-Java copyright appeal: API code copyrightable, new trial on fair use, napadla mě vážně roztomilá myšlenka: po softwarově patentových trollech bychom mohli mít i trolly softwarově copyrightové.

Ti by mohli automaticky generovat všechen syntakticky správný kód ve vesmíru a publikovat ho pod GPL s nabídkou na licencování pod komerční licencí. Cokoliv co by kdo naprogramoval by pak porušovalo ten či onen copyright a všichni by museli platit těm, kdo tuhle mezeru na trhu zaplní jako první. Technologicky je to triviální, výpočetního výkonu je dost, nějaké to drobné genetické programovaní by mohlo významně pomoci.

Vážně moc pěkná představa.

Někdo to rád dlouhé

Je delší opravdu lepší? Kdysi dávno jsem si myslel, že ano, a dokonce jsem se vyjadřoval v tom smyslu, že kdo se slastně nerochní v dlouhý textech je ne snad přímo póvl, ale rozhodně se neřadí do té vyšší sečtělé kasty, ke které jsem se tehdy počítal já sám.

Od elitářství jsem se přesunul zpět k intelektuálnímu proletariátu, a co dnes oceňuji je stručnost. Chápu, že profesionálním autorům imponuje možnost napsat něco dlouhého, ale mně, jakožto člověku s mnoha povinnostmi a jen velmi omezeným kvantem volného času, se zbytečně dlouhé články zajídají.

Souvisí to nejspíš s tím, že jsem toho jaksi průběžně dost načetl (jakkoliv v poslední době je můj výkon, zejména v oblasti knih, opravdu zoufalý), a jak jsem už psal, občas mi přijde, že se věci opakují častěji, než je stačím zapomínat. A možná je na vinně také poměrně výrazný posun k show, don’t tell, který jsem jaksi organicky prodělal.

Unavuje mě číst předlouhé úvody, doslovná vysvětlení, obsáhlé závěry. Pokud někdo chce něco sdělit, ať to napíše tak stručně jak je to jen možné. Ani slovo navíc. Naší vesnicí imperialističtí grafomani neprojdou. Nebo něco v tom smyslu. Samozřejmě: nevztahuji toto pravidlo na blogísky a podobné formáty, nicméně jakýkoliv text, za který někdo dostane zaplaceno, by měl být nejen tak dlouhý jak potřebuje, ale také tak krátký jak je to jen možné.

Proto se pro mě postupně stal nesnesitelný Wired, který se v době, kdy jsem ho ještě četl přímo vyžíval v mnohomluvných úvodech a trvalo věky, než se dostal k tomu co mi přišlo zajímavé. Proto mám obrovské problémy dočíst Hejno bez ptáků, kde se nic neukazuje, ale zato všechno podrobně vysvětluje. Proto jsem se po přečtení několika posledních blogů od Martina Malého rozhodl, že přestanu s tím, co jsem doteď považoval za svůj styl a přesunu se k civilnímu psaní. Nechci ze sebe nic páčit proto, abych dodržel délku, nebo nevynechal příležitost udělat pitomý vtip.

Chvíli jsem myslel, že to, co mi vyhovuje, je Twitter. Ale není tomu tak. Twitter je dobrý na sdílení odkazů na Youtube když se jednou za čas podívám na dno láhve, ale cokoliv podstatnějšího si zaslouží být nejen tak krátké jak to Twitter dovoluje, ale také tak dlouhé, jak je potřeba.

Takže v rámci experimentu zkusím přestat na chvíli tweetovat, a místo toho zkusím překonat svůj odpor k tomu psát cokoliv, když na něčem pracuji.