June 14, 2013

Přesun

Nový web, stejné problémy. Více zde.

October 6, 2012

Dřina, část 2.

Jakkoliv je to nejspíš jen představa, a nemá nic společného s realitou, vnímám 50. a 60. léta jako období velkých cílů. Vesmírný program, boj s chorobami, velké stavby; víra v deterministickou budoucnost, kterou pomocí slz, potu a krve dokážeme formovat už dnes.

A tohle shledávám opravdu zvláštním: i když de facto cíle těch velkých plánů byly pro určitou část lidstva naplněny, všechna ta prosperita a blahobyt jakoby v nás totálně zabily schopnost věnovat se něčemu… vyššímu. Jako bychom ztratili víru, že můžeme něco dokázat. My, malí lidé, jsme se smířili se svou malostí. Jediná starost, která mám ještě tak zůstala, je jak s co nejmenším úsilím naplnit své břichy a pak se moci věnovat nějaké té zábavičce.

(Ale jistě, zábava je dobrá, protože umožňuje vyrůst umění a tak dále, nicméně mám občas takový pocit, že umění má smysl především v tom případě, kdy dokáže vyburcovat k nějaké změně, nebo k úsilí změny dosáhnout. A pokud je publikum natolik otupělé, že ho k akci nedokáže vyprovokovat už téměř nic, neshledávám v konzumaci čehokoliv jakýkoliv přínos.)

Rezignovali jsme tedy na velké cíle, ale protože nic nevyprazdňuje život tak, jako absence velkých cílů, vynalezli jsme prostředky, které nám umožňují delegovat velké cíle na jiné. Máme humanitární mise na které jezdí jiní, charitativní sbírky do kterých můžeme přispět z bezpečí svého gauče a máme tlačítko I like this kterým můžeme vyjádřit svou podporu čemukoliv, abychom pak mohli jít spokojeně spát s pocitem, že jsme zase jednou přispěli ke zlepšení světa. Obelháváme se smyšlenkami o tom, jak my sami nemáme čas a prostředky se velkým věcem věnovat, protože nehodící se škrtněte, nebo si najdeme nějakou snadnou bezbolestnou náhražku, třeba dělám něco na počítači, áno, protože to přece vyřeší problémy potřebných a tak dále.

Zajímavý je v tomto směru rozpor mezi médii všech velikostí a formátů souběžně prezentovanými teoriemi najděte těžký problém a vyřešte jej a dělejte věci, které poskytují okamžitý výsledek s minimální námahou. Jakkoliv také miluji úkoly, které dokáži vyřešit snadno a jen s malou námahou, obávám se, že například štípáním dříví léky na rakovinu nevznikají. Kdo chce vyřešit složitý problém, musí si, v drtivé většině případů, kurevsky máknout.

A i když jsme se stali mistry v řízení a organizaci složitých úkolů a máme desítky nástrojů a metodologií, jak takové složité úkoly zaznamenávat a třídit, a umíme si je výtečně prioritizovat a víme přesně kdy na kterém složitém úkolu máme pracovat, nějak nemám pocit, že bychom my, šťastní obyvatelé bohatého světa, kteří si může vybírat do čeho budeme investovat svůj volný čas a ekonomické přebytky, nějak zvlášť přispívali ke zlepšování situace té méně šťastné většiny. Nevím, ale třeba by pomohlo, kdybychom občas zkusili těžkou práci méně plánovat a trochu více těžce pracovat.

Před pár lety jsem viděl v televizi reportáž, kde nějací lidé naříkali nad tím, jak se jim nad vesnicí rozpadá rybník a jak je asi brzy voda všechny spláchne z povrchu zemského, a jak by s tím měl někdo něco dělat. A opět: asi je to jen moje romantická představa, ale myslí, že generace našich dědů by vzala motyky a lopaty a místo brečení do televizních kamer by s tím šla něco udělat. Tak nějak idealisticky si představuji, že dříve lidé nebyli tlustí bílí červi, kteří se nehnou, dokud nedostanou svůj díl zkaženého masa.

A možná ten hlavní rozdíl mezi tehdy a dnes je v tom, že oni, narozdíl od nás, ne, ne, narozdíl ode , věřili, že když napnou síly a budou na něčem velkém dostatečně dlouho a dostatečně tvrdě pracovat, opravdu se to změní. K lepšímu.

Dřina, část 1.

Dvacáté století přineslo nám, blahobytným Evropanům, celou řadu změn. Máme osobní dopravu, takže se můžeme pohybovat rychleji a na větší vzdálenosti. Máme, jakkoliv nejistou, vzdělanostní a technologickou převahu nad většinou světové populace, která nám umožňuje vytvářet poptávku, takže místo abychom věci vyráběli, můžeme je vymýšlet. Máme sociální státy, které, ať už o nich říkáme cokoliv, sňaly ze hřbetů prostých zaměstnanců drtivou většinu těch nejděsivějších strachů, kterými nebohatí lidé trpěli celou řadu staletí, a kterými tak šest ze sedmi miliard lidí na Zemi pořád trpí. Máme se prostě zatraceně dobře.

Co nám přinesly všechny ty změny, které se ve dvacátém století, často dost krvavě, udály, je možnost pracovat méně. Kdysi jsem viděl kousek jakéhosi dokumentu, kde, pokud si to pamatuji dobře, tvrdili autoři cosi v tom smyslu, že dělníci stavějící Titanic, pracovali od šesti ráno do osmi večer a během dne měli asi patnáct minut přestávek na močení, které dostávali v podobě kupónů, jejichž čerpání se pečlivě sledovalo.

Něco takového je pro nás naprosto nepředstavitelné.

Evropa se změnila, a díky všem těm změnám máme spousty volného času, a poměrně málo takových těch opravdu děsivých životních nejistot, jako jestli nemocné dítě neumře, protože nemáme na léčbu, nebo jestli v zimě nezmrzneme, protože právě nemáme čím topit.

Existují dvě interpretace těchto změn. Jedna je, že jsme změkli, že už neumíme vzít za práci a sami sebe drsně obětovat na oltář blaha rodiny a zaměstnavatelů. Druhý výklad se nese zhruba v tom duchu, že směřujeme správným směrem, a že pokrok který jsme utrpěli, by se měl dále šířit po světě, aby i ti, kteří dnes, v pro nás neakceptovatelných podmínkách, vyrábějí věci, které my vymýšlíme, by se měli přibližovat našemu životnímu standardu.

Nicméně není to tak, že by v Evropě nikdo tvrdě nepracoval. Jde spíš o to, že pokud někdo hodně tvrdě pracuje, je to většinou proto, že chce, ne že by musel. Pokud se průměrný Evropan rozhodne, že chce pracovat přesně v mezích, které mu vyměřují nejrůznější zákony, pak je velká pravděpodobnost, že najde zaměstnání, které mu umožní takto pracovat.

Předpokládá to ovšem, že se takový člověk dokáže vyrovnat s tím nejděsivějším, co jej může potkat: s poklesem blahobytu. Jsme bytostně nastaveni, stejně jako kapitalismus jako takový, k tomu, abychom rostli. Zahájíme kariéru, a očekáváme, že naše životní úroveň nějakým způsobem poroste až do doby, kdy zestárneme natolik, že začne být společensky přijatelné, poněkud zchudnout. Mezitím je ovšem v podstatě nepřijatelné nechopit se příležitosti k růstu životní úrovně.

Z toho pak plyne fakt, že široké spektrum lidí, zejména těch, kteří se na ekonomickém žebříčku posunuli nad hranici průměrné mzdy, a zakládají si na tom, jak se díky vlastním schopnostem vypracovali (i když většinou jejich úspěch není tak docela jejich, ale je spíše integrálem úspěšnosti jejich předků), zamění příčinu s následkem a začnou odvozovat své štěstí od svého výkonu v práci. Což je samozřejmě zvrácené, protože naše vlastní štěstí není něco, co bychom měli svěřit do rukou komukoliv jinému než sobě samým, tím méně zaměstnavateli, kterému je naše štěstí zhusta zcela u zadnice, a hledí se, naprosto rozumně, starat hlavně o sebe a své štěstí.

Štěstí (a myslím teď cítím se šťastný, ne mám z prdele kliku), stejně jako úspěch, znalosti, bohatství, nebo prakticky cokoliv jiného, není něco, co by na člověka sestoupilo odněkud shůry. Na pocitu štěstí je nutné vytrvale a usilovně pracovat. Cítit se šťastný, to vyžaduje velké množství energie, protože je potřeba dělat všechny ty věci, které člověka činí šťastným (ať už je to v konkrétním případě cokoliv). A pokud všechnu energii spálíme na pracovišti, těžko nám nějaká zbude k tomu, abychom se cítili šťastní.

Chci říct asi toto: možná bychom někdy mohli zkusit nestarat se tolik o to, jaká je naše ekonomická situace a starat se malinko víc o to, jak se cítíme my sami. Žijeme ve vzácné době, kdy může pracovat pár hodin denně a přesto se mít skvěle. Možná není úplně nutné si tento výdobytek odpírat jen proto, že máme pocit, že naše roční příjmy musí v pravidelných intervalech růst. Možná bychom mohli občas zůstat v hůře placené, ale méně devastující práci, nebo dokonce vyměnit lépe placenou pozici za nějakou, kde nám zbude dost sil na to, abychom se většinu času necítili jako hovada zapřažená do pluhu, který řídí někdo jiný.

June 30, 2012

Lháři

Tak nějak se mi před pár lety do MP3 přehrávače dostalo album Meteora od Linking Park (ano, já vím, nicméně pořád lepší než kdybych někdy poslouchal Nickelback, že ano). A od té doby, pokaždé když slyším nějakou skladbu z toho alba, vzpomenu si na ty časy, kdy jsem byl krátce po páté v práci a krátce před půlnocí zpátky doma.

A jelikož končí jeden z těch týdnů, kdy bylo potřeba splnit nějaké termíny, myslel jsem, že se v pátek večer tak trochu přiopiju (protentokrát kvalitním vínem) budu si číst blogísek Jonathana Blowa a pak půjdu spát. Něco v tom smyslu.

Nicméně.

Četli jste někdy o lidech, co pracují 60, nebo snad i 80 hodin týdně? Zkoušeli jste to někdy? Jaký jste z toho měli dojem? Jak já to vidím, lze v jednom týdnu nahrnout maximálně dvacet hodin nad rámec obvyklé pracovní doby (tedy nějakých 60 hodin týdně), nicméně bez náležité rekonvalescence je jakékoliv další přidávání odpracovaných hodin nekonstruktivní nebo přímo kontraproduktivní.

Je to takhle: z mého pozorování vyplývá, že ti dobří programátoři dokáží z osmi pracovních hodin pracovat skutečně intenzivně tak pět. U těch ostatních čas věnovaný soustředěné, užitečné práci padá někam ke čtyřem a méně hodinám. A to nemluvíme o nějaké obtížné výzkumné práci, to myslím takové to normální implementování featur a opravování chyb.

Co chci říct: lidé, kteří sedí dlouho v práci, a tvrdí, že celou dobu intenzivně pracují, jsou lháři. Intenzivní vývoj spočívá v tom, že je intenzivní. A nedomnívám se, že bychom se my, ze středu Gaussovy křivky, dokázali čemukoliv soustředěně věnovat déle než čtyři hodiny. Takže lidé, kteří vysedávají dlouho v práci (a nejsou génii výkonnosti) patří do jedné ze dvou skupin: buď jsou to čistokrevní podvodníci, kteří předstírají aby vzbudili dojem vlastní nepostradatelnosti, nebo dlouhými hodinami kompenzují fakt, že mezi kvanty intenzivního soustředění potřebují různě dlouhé pauzy, které je jim žinantní nenahradit ze svého volného času.

Jak já to vidím, to, že pracujeme kolem osmi hodin denně není tak docela náhoda. Možná si za cenu vyššího fyzického opotřebení lze vypěstovat schopnost házet lopatou od úsvitu do soumraku, nicméně i jen elementárně intelektuálně náročná činnost vysaje běžného jedince během několika málo hodin. Jakkoliv lze, tak nějak na dluh, vyždímat z lidí více, delší než krátkodobé snahy o výkonnostní nátlak vedou k jediné věci: produktivita s přidanými hodinami klesá, takže implementace, kterou dobře odpočatý jedinec dokáže vychrlit za 3 hodiny, mu po dvou týdnech, kdy každý den nadrtil 3 nebo 4 hodiny navíc, bude trvat 6 – 8 hodin.

Čili odříkání si volna, kontaktu s rodinou nebo i prostého povalování někde doma, nepřináší žádnou skutečnou hodnotu pro zaměstnavatele, protože zaměstnanci mají předem definovanou, značně omezenou pracovní kapacitu a nucení lidí do dlouhého vysedávání v práci má jediný výsledek: své týdenní penzum rozloží do delšího kalendářového času tak, aby uspokojili požadavek na přesčasy.

A pokud tu i je nějaká mizivá šance, že z lidí vytáhnete více výkonu, když jim napaříte pár hodin přesčasů, co má naprosto devastující účinek na jejich výkonost, je zahrnutí přesčasů do mzdy a jejich následné neproplácení. Jak já rozumím lidské nátuře, jediným výsledkem může být konzumace volného času na pracovišti. Tedy: když nedáš jinak, tak si tu ty hodiny odsedím, nicméně cokoliv nad rámec 8 hodin je můj volný čas. Duševní činnost není něco, co by se dalo snadno profilovat, čili je ztraceně těžké prokázat, kdy jedinec pracuje, a kdy se fláká, protože má pocit, že za peníze které dostává, toho už odpracoval dost.

Takže si říkám: nebylo by lepší, než považovat drcení přesčasů a zůstávání v práci dlouho přes čas, někdy dokonce i zadarmo, tak nějak zajistit, aby v první řadě potřeba něčeho takového nenastala? Protože jakkoliv mohou nastat situace, kdy se například důležitý termín sejde s nečekanou nemocí důležitého člena týmu, v drtivé většině případů je nutnost pracovat přesčas výsledkem špatného řízení projektu.

Buď někdo nasliboval nereálné termíny, nebo nereálné počty lidí, aby se vyhrál projekt, nebo dělal estimace někdo, kdo tomu nerozumí, nebo se k estimacím, které dělal někdo kdo tomu rozumí, nepřidalo nějakých 30 až 40% času na ladění specifikace, protože takové už specifikace jsou, nebo se zpoždění z nejrůznějších důvodů neeskalovalo a neřídila se jeho kompenzace, nebo se stala jiná z tisíce věcí, které vedou k tomu, že se najednou zjistí, že projekt je v problémech a je potřeba nahnat lidi do práce v sobotu, aby se dohnalo nějaké to zpožděníčko.

Samozřejmě, že by to bylo lepší, ale určitě není jednodušší vyřešit strukturální problémy projektovém managementu, než přinutit pár blbečků, aby si dali 20-40 hodin přesčasů měsíčně v lednu, únoru, březnu, dubnu, květnu, červnu, červenci, srpnu, září, říjnu, listopadu a prosinci. To, že taková situace nevede k urychlení práce nikoho nezajímá. Hlavně že se provedla nějaká akce.

Takže co jsem to chtěl říct. Aha. Že jsem zjistil, že i teď, co mám blíž ke čtyřicítce, než ke třicítce, dokážu, když onemocní důležitý kolega, nasekat za týden spoustu kódu a splnit termíny. Jen se pak musím malinko přiopít a vzít si týden dovolené na doléčení.

March 2, 2012

Jiskra

Ale samozřejmě, že mi na tom záleží. Jsou to přece moje děti. Nicméně. Nevím, jestli se ze vzdělání, tedy — ze Vzdělání, nestal tak trochu kult.

Však víte: spousta lidí (z nichž nejmladší jsou tak v mém věku), kteří jsou dneska vcelku úspěšní, se dokázali dopracovat ke svému malému soukromému úspěchu bez Vzdělání. Chodili do normálních základních škol, kde se učili občanské nauce, a historii protkané úspěchy strany, hodně se dbalo na přípravu na spartakiádu a tak dále a tak dále. A přesto dost z těchto lidí dokázalo vystudovat vysoké školy (které měly tehdy samozřejmě mnohem větší úroveň, protože, jak víme, úroveň čehokoliv s časem jedině klesá, což zřejmě vysvětluje technologický i jakýkoliv jiný pokrok jehož lidstvo dosahuje) a nakonec se z části z nich stali i profesionálně úspěšní a někdy i slušní lidé.

A to vše dokázali bez Vzdělání. Bez základních škol pro nadané děti, bez osmiletých gymnázií, bez elitních čtyřletých gymnázií, bez vysokých škol nadupaných laureáty Nobelovy ceny. Prostě to, co bylo k dispozici jim tak nějak stačilo k tomu, aby sami, o své vůli, dokázali rozvinout to, co v nich bylo.

Takže si říkám: má ten tlak na vzdělání nějaký reálný smysl? Ale ano, jistě, i mně by se hodilo trochu toho klasického vzdělání, ale popravdě řečeno: stejně jako se samotáři necítí osaměle, tak ani my ignoranti, se necítíme podvzdělaně.  Malcolm Gladwell by určitě dokázal z rukávu vysypat pár desítek případů lidí (počínaje Edisonem a konče třeba Jobsem), kteří neměli Vzdělání, a přesto dokázali veliké věci. A jsem si skoro jist, že by z toho vydedukoval, že k úspěchu se Vzdělání hodí, ale že k tomu, aby byli lidé úspěšní, jsou zapotřebí zcela jiné kvality, než je vzdělání. (Když tak o tom přemýšlím: nenapsal už Gladwell takovou knihu?)

Také není tak docela pravda, že po Vzdělání pro své děti touží všichni. Vyšší příjmové skupiny Vzdělání berou jako samozřejmost, řekl bych, naopak nižší třída ve Vzdělání (ani ve vzdělání, když už jsme u toho), podle mých zkušeností nevidí nějakou zásadní hodnotu. Takže nám zbývá střední třída.

A proč střední třída tak touží po vzdělání pro své děti? Je to proto, že jim chce zajistit budoucnost a tak dále? Ale vždyť už jsme dokázali (je důkaz Gladwellem mezinárodně akceptovanou metodou dokázání čehokoliv?), že vzdělání má na pozdější úspěch dětí mnohem menší vliv než bychom si přáli. Mnohem důležitější jsou věci, které se nedají algoritmizovat tak snadno jako vzdělávací proces. Kreativita, laterální myšlení, neklid, to nejsou věci, které by se daly cíleně naučit. Rozvinout, ano, ale obávám se, že pokud od vás vaše děti nenasají alespoň jiskru kreativity tak do pěti, do šesti let, žádná škola už ji v nich nezapálí.

Čili: Není to tak, že ze všech stran otloukaní středostavovští břídilové, jejichž lokty otupěly, takže se neumí pořádně rvát ani pěstmi (na to jsou příliš kultivovaní), ani jinými prostředky (na to jsou příliš čestní), se snaží nějak vyniknout, protože nedosáhnou na tučné peníze těch nad sebou, a chtějí se odlišit od těch pod sebou?

Ano, jistě. Vidím ve vzdělání určité kvality, které se jiným způsobem nedají získat. Například budování kontaktů, pokud vaše děti chodí do toho druhu školy a toužíte po tom, aby se ubíraly touto cestou. Nebo ten všeobecný rozhled, někde. Ale jak jsem už řekl: zdá se mi, že ze Vzdělání, se stal kult. Vzdělání je věc, po které toužíme ne pro její hodnotu, ale pro to, co představuje v očích jiných lidí. A tak trochu smutné je, že občas své nutkání zvýšit svůj společenský status realizujeme přes své děti. Ne, ne. Nechci říct, že by neměly děti pracovat. Chci říct, že by neměly pracovat na našich snech za nás.

Je to takhle: spousta lidí dokáže žít dokonale šťastné životy i bez toho, aby měli Vzdělání. Možná to dokáží i naše děti.

January 9, 2012

Přetížení

A četl jsem je všechny. Poctivě. Jak je na mě čtečka vychrlila, otevřel jsem je a přečetl. Protože jsem si myslel, že je to důležité. Že kdybych to nedělal, můj mozek by zakrněl. Já bych zakrněl. Ustrnul. Zkameněl. Stal by se ze mě jeden z těch pitomců, co se o nic nezajímají, co si myslí, že všechno ví nejlíp a nikdy si nedopřejí názory jiných, aby zatřásly a zamíchaly tím co si myslí, co dělají, jak žijí.

Ale teď si myslím: byl to nesmysl.

Jednak už se to nedalo zvládat. Bylo toho prostě moc. Zjistil jsem, že číst všechno co vyprodukují lidé se zajímavými názory není možné. Nedokážu se naškálovat tak, abych dokázal dělat to, co dělat musím, to co dělat chci a ještě k tomu sledovat co si myslí všichni lidé. Takže jsem to vzdal. Ve dvou vlnách jsem pročistil zdroje které sleduji a nechal si jen to absolutní minimum, které potřebuji, a které dokáži sledovat.

Zadruhé: informace jsou jako věci. Někteří lidé mají tendenci je hromadit. Potřebují do sebe cpát kusy nesouvisejících znalostí, názorů a výroků, tak jako jiní lidé potřebují mít doma regály plné věci, které k ničemu nepotřebují. Ale myslí si: co když někdy v budoucnu příjde chvíle, kdy si řeknu: ach, kdybych tak měl tuhle konkrétní informaci, kdybych tak věděl, co si o tomhle myslí někdo jiný? Ale stejně jako když si dům zaplníte hromadou krámů, tak i mozek, který je přecpán aktuálně nepotřebnými informacemi a názory trpí tím, že se v něm nedá nic najít. A otázka zní takhle: není nakonec úsilí potřebné k nalezení informace kterou jsem už nabyl větší, než úsilí potřebné k tomu ji vůbec získat?

Tady by asi bylo dobré odlišit jaksi z principu názoruprosté informace od subjektivních pohledů na to či ono. S informacemi je to zdánlivě jednoduché: každý má nějaké okruhy zájmů o nichž sbírá informace, protože je potřebuje, nebo ho ten který obor zajímá. Filtrovat nepotřebné informace znamená nečíst zprávy z oborů mimo okruh svých zájmů. A je to. Problém je v tom, že tyhle obory zájmů jsou značně fraktální a mají nepříjemnou tendenci se překrývat. Jednání s lidmi, řízení projektů, architektura a design, různé technologie, programovací jazyky a osobní hygiena patří v důsledku do jednoho oboru zájmů, kterým je vývoj softwaru. Jak odlišit kdy informace ještě patří do mé oblasti zájmu a kdy už ne, může být značně složitý problém, nicméně s jistým úsilím lze empiricky zjistit kde leží ta hranice, kdy informace ještě má a kdy už nemá praktický (byť ne třeba okamžitý) užitek pro mě jako jednotlivce.

S názory je to poněkud složitější. Jsem v pokušení říct, že názory se dělí v zásadě na dvě skupiny: ty se kterými souhlasíme, a které nás ujišťují o tom, že to, co už si myslíme je spávné, protože si to myslí někdo jiný (zvlášť pokud se ten člověk zdá být úspěšný), a pak na ty, se kterými nesouhlasíme, a které nás ujišťují v tom, že lidé, o kterých si myslíme, že jsou pitomci, jimi opravdu jsou. Bohužel to není tak jednoduché.

Názory jiných lidí jsou určitě přinosné, protože to, co si myslíme, podrobují zkoušce z konzistence. Asi se shodneme, že většina lidí je dost chaotický slepenec názorů na různá témata v různých situacích. Konfrontovat svůj názorový chuchvalec s názorovými klubky jiných lidí pomáhá (abych se dopustil nějaké otřepanosti) poznat sám sebe, v optimálním případě se dopátrat toho, proč si něco myslíme, nebo vlastní nározy tak nějak zkonzistentnit. Někdy se dokonce přihodí, že něčí názor je tak vycizelovaný a dobře podaný, že může jednomu způsobit i nějakou tu změnu chování.

Jenže i tady musí být nějaká hranice, kdy jsou názory jiného člověka ještě užitečné, a kdy už jde jen o repetici, jejímž výsledkem není nic jiného než upevňování obsazených pozic. Přečíst si nějaký názor jednou je jistě podmětné. Číst totéž v mnoha obměnách moc nového asi nepřináší, protože vstřebávat myšlenky jiných má smysl jen pokud nás pohnou k nějaké akci. V opačném případě je to jen taková ta intelektuální onanie, snaha zlepšit vnímání sebe sama skrze stádní zpětnou vazbu (čtu názory o kterých si ostatní myslí, že jsou zajímavé, tudíž i já jsem zajímavý).

Logickým vývodem se tedy zdá být nesledovat zajímavé jedince (protože ti se budou dříve či později opakovat a jejich  užitečnost tedy s časem limituje k nule), ale zajímavé názory.

Mise splněna.

Jediný technický detail, který zbývá vyřešit, je jak nacházet zajímavé názory a neupadnout do pasti, které jsme se snažili vyhnout: totiž nemuset sledovat příliš mnoho zdrojů.

Klasická odpověď zní asi takhle: místo RSS používejte Twitter, nebo nějakou podobnou sociální záležitost. Tam lidé dávají předfiltrované odkazy na opravdu zajímavé věci.

Ano, ovšem. Kruh se uzavřel.

Kam tím vším mířím: obávám se, že jsem pochopil, co je lidé míní pojmem krize středního věku: vědomí, že nemám dost energie, abych nesl co jsem si na sebe naložil, a přitom každý měsíc znovuobjevoval a znovudefinoval sebe sama. Zdá se mi, že jsem tak nějak došel do bodu, kdy si musím přiznat, že s tím, jaký jsem právě teď, budu muset nejspíš vystačit po zbytek života. Jistě, nějaká ta korekce tu či onde, ale s velkými změnami je nejspíš ámen (pokud se tedy nepřihodí něco devastujícího, co by způsobilo potřebu radikální změny).

Takže jsem si nechal těch pár odkazů na lidi, které považuji za inspirativní, na ty pro mě zajímavé jedince, o kterých si myslím, že mají schopnost nalézat zajímavé názory a upozorňovat na ně, abych čas od času mohl zkontrolovat jak na tom jsem, s tím kdo jsem. A všechno ostatní jsem se rozhodl ignorovat.

Teď už jen najít způsob, jak sám sebe přesvědčit, že jsem nezakrněl, neustrnul, a tak dále. Však víte.

December 23, 2011

Balíky

Počítačové hry a já pro sebe máme pochopení: hrám nevadí, že je kupuji v různých slevách a bundlech, a já je za odměnu hraji na nejnižší obtížnost. Pokud vůbec. Ne vážně. V tuto chvíli obsahuje má knihovna na Steamu něco málo přes 100 her, plus nějakých 10-20 (těžko se to počítá) z jiných zdrojů (jako je třeba GoG.com). Kdybych hrál každou 15 hodin, což je vcelku realistický odhad, budu při své současné rychlosti se všemi hotov v roce 2025. Nebo tak nějak.

Pravda je taková, že ani nemám v úmyslu hrát všechny hry, které jsem si koupil. Některé z nich jsem už hrál v temných dobách, kdy jsem ještě nebyl schopen si je koupit, ale nedokázal jsem odolat, a teď tak nějak cítím povinnost svou zkušenost zlegalizovat, jiné (zejména ruzné tyhle hry z humblebundle.com, indieroyal.com a tak podobně), jsem koupil s úmyslem podporovat jejich autory, bez skutečného záměru někdy je hrát.

Dalo by se tedy říct, že jsem cosi jako sběratel, který hromadí hry ne proto, že by z nich chtěl mít nějaký reálný užitek (a opravdu se domnívám, že z počítačových her může být reálný užitek, protože je jen málo aktivit, které ze mě dokáží setřást pracovní stres rychleji než pár dobře mířených headshotů), ale prostě proto, že je chce mít.

Zajímavý aspekt celé téhle mé posedlosti (která dosahuje vrcholu v dobách, kdy na Steamu probíhá nějaká ta sezónní sleva), je má cenová politika. Ukázalo se, že za počítačovou hru jsem ochoten zaplatit maximálně 10€, spíše však něco kolem 5€. Áčkové tituly kupuji téměř výhradně pokud dosáhnou ceny menší než 5€, za indie hry a bundly platím obvykle kolem 10€. Celkově jsem tak za nějakých 70-80 her letos utratil něco málo přes 3000Kč.

Vidíte ten kontrast? Jedna zbrusu nová AAA hra stojí dneska přibližně 50€. Za cenu menší než co by mě stály Modern Warfare 3, Skyrim a třeba Dead Island, jsem pořídil 70-80 her. Jistě, hry které hraji, jsou převážně starší, ale dokáži si své nákupní praktiky úspěšně racionalizovat, takže nemám problém s tím, že jsem se dověděl, že “the cake is a lie” mnoho let po tom, co ta hláška byla aktuální. Hlavně když mám dost příležitostí setřást ze sebe pracovní stres.

Co chci dokumentovat, je můj (dvěma semetry ekonomie na elektro fakultě podložený) pohled na ekonomiku: každé zboží má dvojí cenu. Jedna cena je ta, kterou si výrobce zboží myslí, že by měl účtovat, a ta druhá je cena kterou je zákazník ochoten za zboží zaplatit. Ta první se nejčastěji odvíjí od nějakých pochybných úvah o návratnosti investice a tak podobně (tak to alespoň chápu), ta druhá závisí na tom, jakou hodnotu vidí potenciální zákazník ve zboží, které je mu nabízeno.

Stává se, že se ty dvě ceny sejdou a 59,99€ vidí jako smysluplnou cenu za hru tolik lidí, že miliardy dolarů v prodejích je dosaženo za týden či dva, jindy se tyto dvě hodnoty neprotnou a pak to skončí fiaskem (mohl bych teď popsat krátký a smutný příběh prodejů mé vlastní aplikace, ale nechci se v takto vybrané společnosti ztrapnit vlastním neúspěchem).

Co chci říct, je zhruba toto: vždycky mi vžene slzy do očí, když si někde přečtu, že elektronické knihy nelze prodávat za cenu nižší než je nějakých 80-70% ceny knihy papírové. Ne proto, že bych litoval hladem strádající autory knih, ale proto, že takto nastavená cena prostě neodpovídá tomu, jak vnímám rozdíl hodnoty papírové a elektronické knihy. Protože i kdyby nakrásně byl rozdíl ve výrobní ceně papírové a elektronické knihy těch 30%, pro mě osobně elektronická kniha nemá hodnotu 70% ceny knihy papírové. Skutečnost je taková, že pokud se mi někdo snaží prodat elektronické zboží určené pouze a výhradně ke konzumaci, pak v 90% případů je můj cenový strop 5€.

Dále mou subjektivní cenu u knih snižuje fakt, že výrobní náklady knihy jsou podstatně nižší než výrobní náklady téměř libovolné počítačové hry.

Ach. Teď jsem se dopustil opravdové kacířství, že? Srovnávat něco tak hodnotného jako je kniha a něco tak ubohého jako je počítačová hra je přece zvrácené, že?

Ne tak docela.

U drtivé většiny autorů čehokoliv, lze pel neposkvrněné touhy po tvoření nalézt pouze u prvotin. První kniha, první album, první cokoliv. Prvotiny mají tendenci obsahovat jakousi energii, která v následujících dílech chybí, jako by všechno co mělo být sděleno, všechna ta tvořivá energie, vyšla z autora (či autorů) v jednom záchvatu kreativity. A dál je to už jen nudná rutina. Snaha zopakovat úspěch prvotiny. Marné hledání toho zápalu, který tu byl.

A ano, jistě, existují autoři, u kterých mám pocit, že v sobě dokáží opakovaně nalézt něco nového, něco, co stojí za sdělení, a od těch pak bezhlavě kupuji všechno co vydají, za cenu, kterou si jejich vydavatelé řeknou. Ale většinou docházím k nepříjemnému závěru, že to, co čtu, poslouchám, či konzumuji v jakékoliv jiné formě, je jen slabý odvar toho, co mi bylo dopřáno poprvé. A za takové výrobky, jaksi z principu, odmítám platit plnou cenu. Protože je-li dílo výrobkem, věcí určenou ke konzumaci bez nějakého vyššího smyslu, pak nevidím důvod, proč s ním jako s výrobkem nezacházet.

Tím jsme se tedy zbavili nepříjemného klišé, že kniha je cosi víc než jiná forma konzumní zábavy a zaslouží si tedy nějaké speciální zacházení, a můžeme se vrátit k faktu, že fyzickou knihu vnímám jako cosi hodnotnějšího než ten samý text distribuovaný elektronicky. Jakkoliv momentálně nejsem s to se dopustit hlubinné introspekce a analyzovat v čem opravdu spočívá ten rozdíl, zdá se, že papír, který prý tvoří méně než 20% výrobních nákladů, pro mě tvoří 80% hodnoty. Mohl bych vyjmenovávat v čem je papírová kniha lepší a v čem horší než můj zánovní Kindle, a jaké kreativní způsoby použití mi elektronická čtečka odpírá, ale obávám se, že nakonec bychom skončili u toho, že jako někdo vnímá identické džíny s a bez nášivky nějaké konkrétní značky, tak já vnímám stejný text otištěný na papíře a zobrazený ve čtecím zařízení.

A pak je tu další problém, který prodejci čehokoliv elektronického musí vzít v potaz. Čehokoliv elektronického je dneska opravdu přehršel zadarmo. Proč kupovat album, když jsou všechny skladby na Youtube? Někdy dokonce i legálně! Stejné je to s textem: Internet je plný textu, který stojí za přečtení, takže proč za něj platit? Skutečnost, že nakonec většinou skončíme u ověřených autorů, jejichž (pracně zredigovanou a do detailu vyladěnou) knihu někdo naskenoval a někam nahrál, nemění nic na faktu, že subjektivní cena limituje k nule, protože textu je nadbytek, a nic nestojí.

Takže: proč vlastně utrácím za hry na Steamu, když i her je všude plno zdarma? Protože Steam mi dává pocit, že za své peníze dostávám dobrou hodnotu. Po té, co si hru koupí všichni, kteří jsou ochotni si ji koupit za plnou cenu, je po pár měsících (v některých případech možná letech) přibalena prakticky zadarmo k jiné, novější hře. A i lidé, kteří by si ji jinak nekoupili, vytáhnou kreditní kartu a zaplatí, i když, podobně jako já, nejspíš nemají v úmyslu ji někdy hrát. Steam jim ale udělal nabídku, kterou nelze odmítnout.

Zdá se, že třeba Amazon (a především asi američtí vydavatelé, což je trochu smůla, protože číst oddechové čtení v angličtině pro mě ještě stále není oddechová aktivita) tohle chápe a nabízí různé balíky knih pro Kindle, jakkoliv jejich cena je nesrovnatelná s tím, jak podobné slevy vypadají na Steamu. Aktuální vánoční akce nabízí kompletní katalogy vydavatelů se slevou až 85%. Balíky AAA her, které lze samostatně koupit za 300-550€ stojí 50-80€. Jaká je pravděpodobnost, že někdo, kdo si takový balík koupí z něj skutečně odehraje všechno? Mizivá. Jaká je pravděpodobnost, že někdo v létě, až podobný balík bude opět v akci, ale budou do něj přidány dvě tři nové hry, koupí znova? Podle mého názoru vysoká.

Chci říct: proč u elektronických knih nelze dělat to samé, co u her? Proč nenabízí prodejci knih pečlivě vyladěné balíky, kde za cenu jedné či dvou dostaneme knih 10-15? Knih, které nejspíš nikdy nepřečteme, ale které si za rok koupíme znova, protože balík bude doplněn o dvě či tři novinky? Proč pár měsíců po vydání, kdy kniha bude už nejspíše dostupná na nějakém tom stahovacím fóru, nevidíme akce, ve kterých by i lidé, kteří nejsou ochotni za knihu utratit 100-200Kč, by mohli za ni dát 20-40Kč?

Nevím. Nerozumím tomu.

Ale teď mě, prosím, omluvte. Musím jít utrácet nějaké peníze. Na Steam.

December 18, 2011

Nic

Dneska je jeden z těch dnů. Ne ne, to není přesné. Dneska je jedna z těch nocí.

Však to znáte. V týdnu strávíte v práci nějakých patnáct hodin navíc, pak se v pátek večer trochu vylejete bílým vínem a na přídržný proud ještě něco uděláte a jdete spát pozdě. V sobotu musíte vstávat dřív než byste chtěli, a ostatně stejně už nedokážete spát nějak extra déle než do osmi. Den je príma, vánoční trhy, besídka, nějaký ten vanilkový cukr. Uložit děti, uložit manželku. Pak si sednete k počítači, že ještě lehce zapracujete na soukromém projektu.

A pak už nic.

Nic tam není. Žádná další myšlenka. Díváte se na seznam chyb, a nevíte co s nimi dělat. Otevřete editor, chcete psát. Ale co? Jediné co cítíte, je ten nutkavý pocit někde vzadu v hlavě, že byste měli něco dělat. Něco. Cokoliv.

Zkusil jsem hrát hru. Nešlo to. Nebavilo mě to. Pustil jsem televizi. Byl tam nějaký film, který mě nezajímal. Tak jsem ho dokoukal. Vzal jsem zbytek vína ze včerejška, ale prostě to není ono. Když půjdu hned spát, mám nějakých šest hodin, než budu muset vstávat. Ale nemůžu, protože bych měl něco dělat.

Tuhle jsem psal něco o ambicích. V tuto noční hodinu jsou pryč. Vytratily se. A přesto: ten neklid, je pořád tady.

Hledám nějakou pointu. Ale jak už jsem řekl: nic tam není.

December 17, 2011

Zelená

Nemůžu si pomoci: George Carlin měl pravdu. Tedy, z mnoha příležitostí, kdy měl pravdu, teď myslím to jeho vystoupení, kde říká něco v tom smyslu, že ne příroda, ne Země, ale lidé, lidé jsou v prdeli.

Rozumějte: žiju na venkově. A na venkově tyhle věci vidíte tak nějak zřetelněji. Vidíte jak se na jaře nadechne a rozpučí, jak s ní musíte bojovat, jak vás to stojí spoustu práce, času a benzínu zatlačit ji alespoň trochu zpátky, aby všechno nepohltila a neobrátila v trosky a vy jste se najednou neocitli po prsa v křoví. Ano, myslím tu nezdolnou bestii, se kterou musíme za cenu obrovských nákladů, potu a úsilí neustále bojovat. Přírodu.

V létě jsem se procházel na místech, kde v osmdesátých letech, kdy ještě všichni měli práci, takže, na rozdíl od všeho ostatního, bylo práce pořád dost, byly udržované louky, polní cesty a potoky. Dnes je to všechno zdivočelé, zarostlé, nekultivované. A kdyby tudy občas neprojel nějaký ten traktor, náklaďák s vytěženým dřevem nebo pitomec na teréní motorce, byla by ta místa prakticky neprostupná.

Tak nějak jsem si přitom vzpomněl na pozůstatky starověké zástaby pohřbené pod metry hlíny, a říkal si, že tohle je něco, co by měli vidět všichni ti mladí obránci ubohé křehké přírody. Mimochodem, všimli jste si, že tihle obranáři mají jedno společné? Všichni žijí ve městě. Rozumím tomu. Pohled člověka, který tráví celé léto tím, že odstraňuje nádledky nezřízeného růstu se liší od pohledu lidí, kteří propadají trudomyslnosti, protože v bytě nedokáží udržet při životě ani fíkus. A popravdě, chápu, že lidem, kteří se pohybují mezi vším tím pečlivě a pravidelně udržovaným betonem a asfaltem příjde, že lidstvo zvítězilo, pokořilo přírodu a tak dále. Pravda je ovšem taková, že příroda je agresivní svinstvo. A její kontrola vyžaduje obrovský technologický a lidský aparát, který musí každý den bojovat, aby ji udržel v patřičných mezích.

Ano jistě. Občas něco vyhyne, protože jsme někam vypustili nějaký agresivní sajrajt který je potřeba na výrobu tabletů, nebo něčeho podobně nepostradatelného. Nebo nějaký ten živočišný druh lovíme a těžíme tak účinně, až ho dočista vyžereme. To je jistě velmi smutné. Zejména pro nás, pro lidi, protože každá taková ztráta snižuje naši vlastní šanci na dlouhobé přežití. Ovšem z hlediska přírody, je to jedno. Země přežila mnohem horší věci než je lidstvo, a obávám se, že ještě dlouho po tom, co naše kosterní pozůstatky budou bezpečně fosilizované, bude se po Zemi pohybovat něco živého.

Ach, teď to vypadá, že jsem tak trochu sklouznul do takové te protizelené agitky a tak dále, ale myslím, že v zásadě nejsem proti tomu, aby se druhy nevyžíraly a surovinami se neplýtvalo. Jen mě, podobně jako u klimatických změn, tak trochu dráždí ta úporná snaha řešit příčiny, místo sanovaní následků. Popravdě: na Zemi je nějakých 7 miliard lidí, kteří chtějí jíst, bavit se a kálet. Jediný způsob jak odstranit příčinu jejich odporných choutek je všechny je vyhubit. A pokud se nedokážeme odhodlat k tomuto poněkud nepopulárnímu kroku, musíme se smířit s tím, že věci i nadále půjdou směrem kterým jdou.

Čili pokud chceme alespoň trochu snížit rychlost devastace, jediné co nám zbývá, je pracovat na tom, abychom dokázali efektivněji využít to, co máme. To znamená geneticky modifikované plodiny, aby méně znamenalo více. Znamená to odpadky zpracovat, ne úhledně zahrnout pod hromadu hlíny a doufat, že se nějakým zázrakem tuny slizkého PVC promění ve fialky. A znamená to také vytěžit ropu do poslední kapky, pokud se nám díky tomu podaří nalézt nějaký jiný zdroj paliva a základních surovin pro margarín.

Nepochybuji, že kdyby se do třídění odpadků věnovalo tolik úsilí jako do boje s terorismem, dokázali bychom vyřešit palčivější problém, který v důsledku bude stát mnohem víc lidských životů. Počítače dneska poznají zamaskovaného teroristu podle centimetru jeho pravého ucha. Neříkejte mi, že bychom nedokázali se stejnou efektivitou vytřídit obsah průměrné popelnice. Kdybychom chtěli.

Nicméně, jak říkám, přírodě je to fuk. Na rozdíl od lidí, příroda nikam nespěchá. Příroda má pár stovek tisíc let na to, aby našla způsob jak rozložit mikrotenové sáčky. My, lidé, ten čas nemáme. Proto si myslím, že bychom tak nějak měli přestat objímat stromy a litovat tuleně, a místo toho si vyhrnout rukávy a koukat dělat něco, co bude mít smysl i na konci dalšího volebního období.

A pokud jde o tu ropu: zatraceně, když bude přiroda chtít, může si za pár desítek miliónů let vyrobit novou.

September 23, 2011

Ruce

Mám jeden z těch nemožných chlapských snů: na měsíc v roce bych chtěl vypadnout ze svého života. Ne z toho soukromého, s tím jsem vážně spokojen, ale z toho druhého. Však víte.

Ale pozor: nesním o tom, že bych se někde válel na pláži nebo něco v tom smyslu. Chtěl bych na měsíc v roce přestat vyvíjet software a místo toho být, co já vím, dřevorubcem. Ráno v pět vstát, vzít motorovou pilu, jet do lesa a do dvou do tří tam kácet stromy, tahat těžká břemena, a tak dále. Pak bych se vrátil domů, nemusel se děsit toho, co na mě další den ráno Outlook vychrlí za hrůzy, protože co by mě čekalo, by byla stejná odporná dřina jako den před tím. Místo abych přemýšlel co jsem ještě měl udělat a nestihl to, bych se věnoval rodině, večer bych si přečetl kousek nějaké knížky a v devět v deset šel spát.

A ten hlavní důvod proč, je tenhle: jsem fyzicky v hrozném stavu. Jsem slabý, měkký, líný. Fyzická aktivita mě rychle unaví, nemám skoro žádné svaly a vůbec žádné mužné mozoly. Musím denně cvičit abych dokázal prosedět těch osm devět hodin v práci, a přesto mi lupe v zádech kdykoliv zatlačím ramena dozadu, a pokaždé, když zakroutím trochu víc hlavou, vydává můj krk děsivé zvuky. Jsem produkt své doby.

Rozumějte: nechci být jeden z těch nasvalených masturbantů, co tráví hodiny v posilovně aby vypadali jako ty příšerné nafukovací spidermanovské obleky pro děti. Chtěl bych jen jednou za rok moci vypnout své ambice, abych se mohl věnovat jen a pouze fyzické práci. Být fyzicky schopný tahat těžké předměty, vykopat dvacet metrů výkopu na vodovod aniž bych pak skončil v agónii, umět naomítat čelní zeď novostavby. A pak přijít domů a dokázat nemyslet na práci, ale věnovat se dětem bez toho, abych někde vzadu v hlavě přemýšlel o práci nebo o svých soukromých projektech.

Prostě normálně fyzicky pracovat. Dělat něco, kde je výsledek hned vidět, a kde, i když se musí pracovat opravdu tvrdě, po skončení pracovní doby všechno z člověka tak nějak spadne a může jít domů a nepřemýšlet o tom.

Protože to je jedna z věcí, které jsme my kancelářské krysy zapomněly: fyzická práce je tak uspokojující. Vidět, jak se hromada něčeho přesunula z bodu A do bodu B se s opravou nějaké obskurní chyby v softwaru prostě nedá srovnat. A protože i když evoluce tlačí na pilu, jsme fyzicky pořád skoro stejní jako jsme byli v té době, kdy lidé museli dělat něco opravdu pořádného, aby se udrželi na živu.

A tahle část existence, kdy se jeden musí snažit ne jen mozkem ale také tělem, ta mně strašně chybí. Nebo to tak alespoň cítím. Protože pokaždé, když se vzedmu k záchvěvu fyzické aktivity (a to je pro nás prosté venkovany s domem alespoň občas nevyhnutelné), mě naplňuje takovým uspokojením, že pak nechápu, proč jsem se snažil se jí vyhnout.

Tedy popravdě: vím proč. Je to právě kvůli těm zatraceným ambicím. To ambice mi říkají, že místo abych vyšel ven a dělal co mě uspokojuje jaksi okamžitě, fyziologicky, mám sedět doma, před počítačem, a doufat, že se uspokojení dostaví sice později, ale o to silněji. A tak se místo uspokojivé fyzické práce věnuji aktivitám s pochybnou intelektuální hodnotou, protože, jak známo, duch nakonec vždycky zvítězí nad hmotou.

A tak bych chtěl mít někde vzadu na krku vypínač, kterým bych tenhle podivný režim svého bytí vypnul. Abych místo toho co dělám, mohl dělat to, co si myslím, že by mně uspokojovalo jaksi úplněji.

Ale jak říkám: tak na měsíc ročně. Víc ne.